19. týden v Asii: Fan Si Pan a divoká cesta do Yogyakarty

Cestopisný seriál

V tomto týdnu jsme si opět zažili neskutečný pobyt mimo komfortní zónu a musím říci, že je to výborný výcvik sebezapření, výdrže a přizpůsobivosti. Když už toho je opravdu tolik, že bych nejraději začal řvát jako nějaký muslimský kněz v mešitě, tak mi dojde, že rezignace je asi jediná smysluplná cesta. Ta samozřejmost, že dostanu vždy to, co chci, v Asii občas prostě nefunguje. Začnu ale hezky od začátku.

Fan Si Pan - Výjezd na nejvyšší horu Vietnamu

Po dnech ve studené a mlhavé Sapě nadešel den balení. Autobus nám měl odjíždět zhruba za hodinu. Musel jsem ale zajít ještě vybrat peníze, abych zaplatil ubytování. Vyšel jsem z hotelu a zjistil, že mlha nad Sapou se docela protrhává a že je tedy dost velká šance na zajímavé scenérie vysoko v horách. Neváhal jsem a po příchodu do hotelu jsem Michalovi oznámil, že bych chtěl na poslední chvíli risknout výjezd na nejvyšší horu Vietnamu Fan Si Pan. Byl jsem přesvědčený, že je to jedinečná a možná i poslední možnost se tam dostat. Michal nebyl sice moc nadšený z mé ukvapené změny plánu, ale nakonec jsem ho přesvědčil, vzali jsme taxíka a jeli k lanovce. Na vrchol bych klidně jel i dříve, ale cena vstupenek není úplně nejnižší. Za zpáteční jízdu kabinovou lanovkou dáte okolo 700 Kč za osobu. Je tedy opravdu důležité sledovat předpověď počasí, aby se Vám zvýšili šance na dobrou viditelnost. Vrchol je totiž velmi často v mlze.

Fan Si Pan Buddha

Jízda lanovkou trvala asi 15 minut a výhledy byly úžasné. Tak vysoko nad zemí jsem snad ještě lanovkou nejel. Pod námi byly krásné zachovalé lesy a já trochu litoval, že jsme to nešli pěšky. Po výstupu s lanovky jsem prošli komplexem restaurací, obchůdků, chrámů až k další zastávce “zubačky”, která nás za 70 Kč dovezla až na úplný vrchol. Brát jsme jí nakonec ale nemuseli, protože se dalo na vrchol vyjít i po normálních schodech a nebylo to příliš daleko.

Bylo úžasné, jak vrchol Fan Si Pan Vietnamci přetvořili na turistickou atrakci. Hrála tu dokonce hezká tématická hudba a my se mohli kochat krásným výhledem do mlhy. Já ale věděl, že stačí jen čekat. Mlha v několika momentech zmizela a otevřely se nám výhledy do krajiny.

Fan Si pan Vyhlídka z hory

Neměli jsem moc času. Další autobus ze Sapy odjížděl po 16. hodině, tak jsme lanovkou jeli zpět dolů, vzali taxíka a na autobusovém nádraží v Sapě koupili lístky na lůžkový autobus do Hanoje za cca 200 Kč na osobu.

Poslední dny v Hánoji

V Hanoji jsme měli poslední dva rezervní dny před odletem na Javu. Využili jsme to převážně tím, že jsme pracovali po kavárnách, prošli jsem další místa v Old Quater a nakoupili nějaké poslední suvenýry. V jedné z kaváren jsem se při práci zamyslel: 

Hudba města
Sedím v kavárně poblíž katedrály sv. Josefa v Hanoji ve Vietnamu. Před sebou mám notebook a píši další algoritmus. Hraje tu krásná melodie klavíru a z okna se line melodie rušné ulice. Ten souzvuk klaksonů, syčení brzd, předení motorů, hlasů lidí a zvonů kostelních věží je jako velkolepý orchestr. Zvuk je všude kolem mne a já si připadám tak trochu jako v tranzu. Mrazí mě v zádech. Jako bych najednou vnímal okolí a svou podstatu nějak více skutečněji. Jako bych se probudil ze stereotypu žití. Je to úžasné…

Digitální nomád v Hánoji

Let do Jakarty

A nadešel konečně čas, kdy jsme opustili po necelých dvou měsících Vietnam a namířili si to do Indonésie, poslední destinaci naší půlroční cesty v Asii. Z Hanoje jsme tedy letěli do Kuala Lumpur, kde jsme měli několik hodin na přestup do Jakarty. Hodiny jsme místo čekání využili poctivě k práci.

Práce na letišti

Letiště v Jakartě, zablokovaná karta a Uber

Protože měl let zpoždění, doletěli jsme do Jakarty až někdy o půl jedenácté. Na letišti jsme vyřídili visum, vybrali peníze a koupili si datové SIM karty do mobilu. Jedenáct GB dat nás stálo asi 330 Kč.

Visum do Indonésie jsme vzali měsíční s možností prodloužení o dalších 30 dní za 35 USD na osobu. Mohli jsme to mít i zdarma, ale museli bychom po měsíci odjet a zase přijet ze země. Cenově by to vyšlo asi na stejno. Budem ale muset visum na Bali prodloužit a to bude určitě další zážitek.

Pak jsme hledali místo, odkud jezdí Uber. Během toho mi zablokovala mBank kartu a Uber mi tak nechtěl umožnit rezervaci cesty. Ještě, že si Michal nainstaloval aplikaci a jeli jsem přes jeho Uber. Ta banka mě ale opravdu naštvala. Upozorňoval jsem jí předem, že budu v Asii, a ať mi tedy nic neblokuji! Teprve až na pokoji v zapadlém hotele Jakarty, jsem zavolal do banky přes Skype a kartu mi odblokovali.

Zablokovaná karta
Podobnou situaci jsem zažil na Bali v roce 2016, kdy mi kartu po výběru v bankomatu taktéž zablokovali. Tehdy jsem ještě k tomu ztratil českou SIM kartu, neměl jsem zřízené mobilní bankovnictví a kartu šlo odblokovat pouze přes mobilní banku nebo přes SMS kód. Musel jsem přes několik lidí žádat emailem o odblokování karty nestandardním způsobem. Zhruba po týdnu se v bance smilovali a kartu mi odblokovali. Na toto dávejte tedy určitě pozor a počítejte s tím.

Vyprodaný vlak do Yogyakarty

Abych nepsal příběh dvakrát, využiji Michalova příspěvků, který napsal na svůj Facebook:

Dostat se z Jakarty do Yogyakarty není jen tak. Bláhově jsme si mysleli, že si v pohodě a v klídku dojedeme v 7 ráno taxíkem na vlakové nádraží, koupíme si lístek a odpoledne budeme tam. No a co nezjistíme na prodejně jízdenek? Všechny vlaky jsou vyprodané až do soboty.  Tak jsme se rozhodli, že pojedeme busem, bo letadlo je drahé. Na informacích jsme se od týpka, co uměl moc hezky anglicky, dozvěděli, na které autobusové nádraži jet. Tak jsme si vzalu Ubera a ten nás odvezl přes půl města na místo, které celkem odpovídalo naší představě o autobusovém nádraží (bylo tam hodně autobusů). Tam si nás hned odchytl nějaký odchytávač, který nás za provizi dovedl za "Capo di Tutti Capi" a ten nám "zařídil", že vyjedeme v 11 a dokonce už v 16:00, tam budeme (to nám vůbec nesedělo, ale i když jsme se ptali vícekrát, furt nám to potvrzovali). Dal nás na starost jednomu ze svých caporegimů, jež nás odvedl PRYČ z autobus. nádraží na hlavní cestu, kde jsme si chytli minibus a po půl km jsme vystoupili. Ocitli jsme se asi přímo na centrále jedné z autobusových společností. Tam předal náš "caporegime" peníze a vzkaz od "capa" dalšímu týpkovi, který nám dal jízdenky a napsal na ně 16:00. Tož to se nám opět zdálo volaké čudné, ale na otázku, jestli jedeme v 11 opět kývali, že určitě. Pak nás vyvedli do čekárny. Asi za čtvrt hoďky jsme si vyhádali, že nám vrátí peníze a caporegime nás odvede jinam, kde busy jezdí každou hodinu, protože jak se ukázalo, tenhle bus měl fakt jet ve 4 odpoledne a dojet na místo ve 4 ráno. Caporegime nás odvedl opět k hlavní cestě, chytl nám městský bus a jeli jsme přes různé čtvrtě Jakarty asi 40 min do velkého terminálu autobusového nádraží. Z názvu nám došlo, že jsme do Uberu asi zadali trochu jiný název. Měli jsme jet rovnou tam. Caporegime nás zavedl zase k nějakému stánku, ženská nám okamžitě vypasala jízdenky, řekla: "12 o'clock, Jogja 1 o'clock", ujistili jsme se, že 1 o'clock znamená 1 hodina ráno. Takže asi dobrý. Teď čekáme a já píšu z dlouhé chvíle tohle. Snad dojedeme. Zatím konec hlášení.

Autobusem z Jakarty

Autobusem do Yogyakarty

Pokračování Michalova příběhu z Facebook statusu:

Tak cesta busem do Yogyakarty byla úmornější než jsme si představovali. Nejdříve jsme vyjeli o hodinu a půl později, než jsme měli. A pak jsme jeli o dost déle, než jsme měli. Po 15 hodinách cesty nás vyhodili z autobusu ve 3 hodiny ráno ještě asi hodinu cesty od naší konečné destinace. S námi tam čekalo asi 10 dalších Indonésanů. Bylo nám řečeno, že bus přijede až ve 4, tedy za necelou hodinu. Tož to jsme se už pokukovali po Uberu a jeden týpek nám nabízel spolujízdu v taxi. Jenže pak z ničeho nic přijel bus a my do něj nastoupili. Jelikož bylo v noci trochu chladno a v buse jela na plné obrátky klimatizace, myslel jsem, že zmrznu. No asi o hodinu později jsme se ocitli na autobusovém nádraží, kde jsme si našli týpka s taxi, bo Uberáci asi spali. Taxi nás odvezlo na hotel, kde nás díky bohu v pohodě ubytovali o pul 6 ráno. Pak jsme šli konečně spát (v buse spát fakt nedalo) a o 8 hodin později objevujeme okolní ulice a hledáme kde se v 6 večer naobědvat (na snídani od hotelu jsme vstali v 10 dopoledne a pak šli zase spát)

K tomu knedlík v krku 

Už předešlý den, kdy jsme přelétávali z letiště na letiště, mě začalo z těch letištních klimatizací bolet v krku. Po celou úmornou cestu autobusem do Yogyakarty se to zhoršovalo. Měl jsem zvětšené madle a pocit knedlíku v krku. K tomu pocit, že spolknu vlastní madle a že se začnu každou chvíli dusit. Říkal jsem si, co by se stalo, kdybych se opravdu začal dusit. Pomohl by mi někdo v tomto šíleném autobuse uprostřed kolony uprostřed Javy? Zastavil by někdo v zácpě na dálnici a dovezl mě do nemocnice? Nejspíš tu žádná nebyla. Zachránil to nakonec Ibalgin. Taky jsem věděl, že musím pořád pít. A věděl jsem taky, že nemůžu moc pít, protože nemohu na záchod. Autobus stavěl za celou cestu jen asi 4x. No řeknu Vám…  na toto budeme pamatovat opravdu dlouho.

Hotel v Yogyakartě

Jelikož chceme strávit v Yogyakartě skoro 14 dní, tak jsem byl opatrný a rezervoval ubytování Grand Marto Hotel pouze na první dvě noci. Ubytování bylo moc hezké a snídané taky. Navíc jsme měli neomezenou možnost dát si kafe nebo čaj. Jediná nevýhoda byl slabší internet na pokoji. Bohužel jsme ale ubytování nemohli prodloužit. Bylo to plné. Museli jsme tedy po prvních dvou nocích jinam. Rezervovali jsme tedy na zbytek pobytu dobře hodnocené ubytování Ndalem MJ Homestay, kde jsme teprve pár hodin. Pokoj je velmi stylový a koupelna, no tu musíte prostě vidět.

Koupelna v Indonésii

Co mě ale rozčiluje je WIFI, která zde vypadává, není stabilní a jsme tedy odkázání na vlastní SIM karty. S takovou nám ale data moc dlouho nevydrží. Během toho, co píšu tento článek nám hostitelky donesly až na pokoj zajímavě chutnající zelenou polévku s noky.

Stinná stránka digitálního nomádství

Mám svou slabou chvilku, kdy mě už opravdu štve to neustále zajišťování všech faktorů, které nám na cestách umožňují vzdáleně pracovat. Které to jsou, najdete v podrobném článku “Jak se soustředit na práci při cestování”. Kdybychom tu byli jako obyčejní cestovatelé, asi by nám slabší WIFI nevadila. Špatný stůl v kavárně by nás nerozhodil. Ale tak už je to se vším. Ideál neexistuje. Pořád je to ale asi lepší než sedět od 9 do 5 v zaměstnání v nějaké kanceláří a za to jsem pořád nesmírně vděčný.

Pohodlí vs. nepohodlí

To zda je lepší vzít dražší ubytování a nešetřit na letenkách, nevím. Ano, měli bychom cestu snadnější, pohodlnější, bez obav, ale neměli bychom to, kvůli čemu jsme tu jeli. Neskutečné zážitky, nové a nepoznané pocity. A to nás učí, kým vlastně jsme, jací jsme a cvičíme své reakce v podmínkách, které prostě doma na gauči nezažijete.

Kavárny v Yogyakartě


Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi jí prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho nasdílej prosím na tvůj facebook. Tím vším mi pomůžeš v motivaci psát další články z mých cest.

Článek byl publikován: 30. 03. 2018