Thajsko: Třídenní cesta do ráje

Právě jsem se vrátil z výletu na skutru. Sedím v centru pro digitální nomády pojmenovaném "Kohub", po pravicí v zahradě socha Budhy a zrovna jsem dojedl čerstvý ananás. Celou večerní idylku kazí jediné, košou mně komáři. A jak jsem se tu vlastně dostal? Byla to třídenní úmorná cesta...

Praha-Kijev

Celé to začlo páteční cestou brzkým vlakem do Prahy, abych stihl vyzvednout na Thajské ambasáde své vísum. To se povedlo a já ztrávil zbytek dne v Praze, abych mohl ráno z letiště odletěl ukrajinskou leteckou společnosti do Kijeva. Let byl pohodový, ale ukrajinská letuška mi zakázala cokoliv točit nebo fotit. To se mi ještě nestalo! Rusina jedna!

Doletěli jsme zhruba za hodinu, což jsem se divil, ale celé to vyřešil posun času o hodinu dopředu, který jsem zde nečekal. Na ukrajinském letišti bylo celkem mrtvo. Šel jsem hned do free duty zóny a hledal nějaké jídlo, protože jsem byl po té cestě docela hladový. Ceny jako u nás. Překvapilo mě, že zde měli internet zcela zdarma a to vcelku v dobré rychlosti. Tak jsem si zahrál na digitálního nomáda poprvé. Pětihodinové čekání jsem si spestřil pracovnímy resty a dokonce jsem poslal fakturu klientovi. Čas na můj nejdelší let v životě se blížil.

Kijev-Bangkok

Letadlo bylo na první pohled celkem normální. Ale uvnitř bylo v jedné řadě asi 8 sedadel, což se do běžného evropského nízkorozpočtového letadla stěží vleze. Místo jsem si vybrál na internetu sám a tak jsem seděl u okna. Na obrazovce pouštěli trasu letu a já se jen divil, že letíme přímo na Oděsu. Během filmu, nám donesli nějaké to jídlo a pití, ale nebylo to nic světoborného. Uspokojilo ale nenadchlo. V dalších hodinách jsem se snažil spát, ale nešlo to moc. Proletěli jsme nad Afganistánem a nebyli jsme ještě ani v půlce. Úžasná podívaná na noční osvícená města někde tam dole. Celé to dokreslil srpek měsíce vysoko nad námi.

Bangkok

Po 11 hodinovém sezení v letadle jsme konečně doletěli do Bangkoku, který mě zaujal už shora svým množstvím zalitých polí vodou. Asi tam pěstují rýži. Bangkokcké letiště je moderní a krásné. Odbavil jsem se a vydal jsem se hledat možnost, jak se dostat někde do centra, kde jsou památky. Po hledání autobusu z průvodce jsem dostal první teplotní šok. Po otevření dveří klimatizovaného letiště mě doslova šokovala venkovní teplota a vlhkost. Bylo to jako ve skleníků. Nikdy jsem takové teplo nezažil. Hustý vzduch se dýchal stejně tak, jako vzduch v parní sauně.

Vrátil jsem se do haly a rozhodl se pro cestu metrem s jednim přestupem. První část metra byla nadzemní a byla to docela hezká vyhlídka na Bangkok, který působí opravdu jako zcela jiný svět. Na nádraží jsem se vydal hledal čísla autobusů, která psal průvodce, ale nic takového tam nejelo. Na zastávce ležel hnijící člověk, který ještě překvapivě žil. V hale nádraží čekala spousta oranžově oblečených budhistických mnichů spolu s dalšími lidmi všech barev pleti, vyznání, všech řečí a všech krás. V Marrakeši v Maroku jsem podobný chaos viděl, ale na toto si asi nikdy člověk moc nezvykne. Aspoň né hned první dny.

Na nádraží mi aktivní milá žena z informačních služeb vysvětlila, co mi kam jede a já opět vyšel před nádraží. Viděl jsem skupinu "bílých", kteří také hledali a tak jsem se zeptal anglicky, zda také hledají autobus číslo 53. Řekli mi že ano a tak jsme stáli a čekali. Konečně bus dorazil a my nasedli. V autobuse vybírala peníze za jízdenku pohotová paní. Pozdějí v rozhovoru v angličině jsem zjistil, že to byli češi putující z Nového Zéladnu až domů po zemi. Krásná idea.

Podle mapy to bylo od nádraží k centru památek asi 4km. Nicméně jsme jeli už nějak dlouho. Po vystupu z autobusu jsem zjistil, že oni měli namířeno jinam než já a tak jsem po krátké procházce s nimi rozloučil a šel po svých hledat náměstí Sanam Luang.

Procházel jsem rušnými ulicemi a šel tak nějak naslepo. V ulicích už netrpělivě začínaly oslavy Thajského nového roku Songkran a tak jsem to hned schytal. Podstatou tohoto svátku je polívání kolemdoucích lidí vodou pro štěstí. A tak zde byli plné ulice lidí s vodními pistolemi a stříkali o sto šest. Bylo to docela osvěžující a tak jsem se slít nechal. Bál jsem se o jediné... Macbook.

Když jsem konečně jen tak na slepo došel na náměstí Sanam Luang, vydal jsem se k první vykukující zlaté špičce mezi stromy. Vůbec jsem netušil, co to je a po příchodu blíže mě uchátila hora, na které byl postaven budhistcký klášter. Pozdějí jsem zjistil, že to byl Wat Saket na tzv. Golden Mountain. Zaplatil jsem malinké vstupné a vydal se po schoden vzhůru do chrámu. Byla zde mlha, dusno a v prosvítajícím světle jsem po stranách chodníku zahlédl prvního zlatého budhu. Bylo to magické místo plné mystiky. Prošel jsem kolem zvonků, na které každý procházející zazvonil a vydal se dovnitř chrámu. Bylo zde mnoho klekajících věřících (i když věřící je špatné slovo pro budhismus, když nemají žádného boha - prostě věří, že to věděl Budha nejlépe) a samozřejmě několik zlatých soch budhů. Lidé přinášeli budhovi vonné tyčinky a květiny. Byla to zajímavá podívaná. Zbývali poslední schody na vrchol chrámu, kde byla obrovská zlatá špička, mnoho květin a lidé polívající další budhy okolo špičky vodou. Praporky zde nebyly jako v tibetu pestroparevné, ale byly utvořené z bankovek. Doopravdy! Lidé na praporky koníkem přicvakávali peníze. To by se Budha divil, jakou prchavost mu množství lidí přináší. Vůbec to nepochopili.

Po odchodu s chrámu jsem si sedl do jedne z kaváren, kde byla wifi a rozhodl se, že se v Bangkoku neubytují a půjdu rovnou na letiště a přespím tam. Google mi vyjel trasu busem, ale realita byla trochu jiná a tak jsem čekal, ptal se a dojel. Na letišti jsem si lehl přes několik sedadel v čekárně a snažil se usnout. Bál jsem se, že propásnu ranní odlet.

Bangkok-Krabi

Před pátou ráno jsem se odbavil a šel k bráně, kde jsem opět čekal a začal mít mikrospánky. Tak unaveny jsem dlouho nebyl. Možná za to mohla i pásmová nemoc. Let do Krabi trval jen asi hodinu. Po příletu jsem se skrz taxi do města Krabi a skrz následný mini bus dostal na ostrov Koh Lanta, kde jsem dokonce hned po výstupu našel snadno své ubytování.

Pokoj v Grand House mě vyšel na 8000 Kč na měsíc včetně pronájmu motorky. Pokoj má klimatizací, velkou postel a je to takový standard jako v českém penzionu. Není tu teplá voda, ale v těchle horkách to asi ani není třeba.

V příštím díle budu pokračovat v tom, jak jsem poprvé jel na motorce, jak to žije v centru pro digitální nomády a jak moc teplé je moře.

Líbil se ti článek? Tak ho nasdílej prosím na tvůj facebook nebo mi aspoň nechej komentář. Tím mi pomůžeš v motivaci psát další články z mých cest.