Thajsko: Třídenní cesta do ráje

Cestovatelský seriál

Právě jsem se vrátil z výletu na skútru. Sedím v centru pro digitální nomády pojmenovaném „Kohub“, po pravici v zahradě socha Buddhy a zrovna jsem dojedl čerstvý ananas. Celou večerní idylku kazí jediné, koušou mě komáři. A jak jsem se tu vlastně dostal? Byla to třídenní úmorná cesta...

Praha - Kijev

Celé to začalo páteční cestou brzkým vlakem do Prahy, abych stihl vyzvednout na Thajské ambasádě své vízum. To se povedlo a já strávil zbytek dne v Praze, abych mohl ráno z letiště odletět ukrajinskou leteckou společností do Kijeva. Let byl pohodový, ale ukrajinská letuška mi zakázala cokoliv točit nebo fotit. To se mi ještě nestalo! Rusina jedna!

Doletěli jsme zhruba za hodinu, což jsem se divil, ale celé to vyřešil posun času o hodinu dopředu, který jsem zde nečekal. Na ukrajinském letišti bylo celkem mrtvo. Šel jsem hned do duty free zóny a hledal nějaké jídlo, protože jsem byl po té cestě docela hladový. Ceny jako u nás. Překvapilo mě, že zde měli internet zcela zdarma, a to vcelku v dobré rychlosti. Tak jsem si zahrál na digitálního nomáda poprvé. Pětihodinové čekání jsem si zpestřil pracovními resty a dokonce jsem poslal fakturu klientovi. Čas na můj nejdelší let v životě se blížil.

Kijev – Bangkok

Letadlo bylo na první pohled celkem normální. Ale uvnitř bylo v jedné řadě asi 8 sedadel, což se do běžného evropského nízkorozpočtového letadla stěží vleze. Místo jsem si vybral na internetu sám, a tak jsem seděl u okna. Na obrazovce pouštěli trasu letu a já se jen divil, že letíme přímo na Oděsu. Během filmu nám donesli nějaké to jídlo a pití, ale nebylo to nic světoborného. Uspokojilo, ale nenadchlo. V dalších hodinách jsem se snažil spát, ale moc to nešlo. Proletěli jsme nad Afganistánem a nebyli jsme ještě ani v půlce. Úžasná podívaná na noční osvícená města někde tam dole. Celé to dokreslil srpek měsíce vysoko nad námi.

Bangkok

Po 11hodinovém sezení v letadle jsme konečně doletěli do Bangkoku, který mě zaujal už shora svým množstvím polí zalitých vodou. Asi tam pěstují rýži. Bangkokské letiště je moderní a krásné. Odbavil jsem se a vydal jsem se hledat možnost, jak se dostat někam do centra, kde jsou památky. Po hledání autobusu z průvodce jsem dostal první teplotní šok. Po otevření dveří klimatizovaného letiště mě doslova šokovala venkovní teplota a vlhkost. Bylo to jako ve skleníku. Nikdy jsem takové teplo nezažil. Hustý vzduch se dýchal stejně tak jako vzduch v parní sauně.

Vrátil jsem se do haly a rozhodl se pro cestu metrem s jedním přestupem. První část metra byla nadzemní a byla to docela hezká vyhlídka na Bangkok, který působí opravdu jako zcela jiný svět. Na nádraží jsem se vydal hledat čísla autobusů, která psal průvodce, ale nic takového tam nejelo. Na zastávce ležel hnijící člověk, který ještě překvapivě žil. V hale nádraží čekala spousta oranžově oblečených buddhistických mnichů spolu s dalšími lidmi všech barev pleti, vyznání, všech řečí a všech krás. V Marrakeši v Maroku jsem podobný chaos viděl, ale na toto si asi nikdy člověk moc nezvykne. Alespoň ne hned první dny.

Na nádraží mi aktivní milá žena z informačních služeb vysvětlila, co mi kam jede a já opět vyšel před nádraží. Viděl jsem skupinu „bílých“, kteří také hledali, a tak jsem se zeptal anglicky, zda také hledají autobus číslo 53. Řekli mi, že ano a tak jsme stáli a čekali. Konečně bus dorazil a my nasedli. V autobuse vybírala peníze za jízdenku pohotová paní. Později v rozhovoru v angličtině jsem zjistil, že to byli Češi putující z Nového Zélandu až domů po zemi. Krásná idea.

Podle mapy to bylo od nádraží k centru památek asi 4 km. Nicméně jsme jeli už nějak dlouho. Po výstupu z autobusu jsem zjistil, že oni měli namířeno jinam než já, a tak jsem se po krátké procházce s nimi rozloučil a šel po svých hledat náměstí Sanam Luang.

Procházel jsem rušnými ulicemi a šel tak nějak naslepo. V ulicích už netrpělivě začínaly oslavy Thajského nového roku Songkran, a tak jsem to hned schytal. Podstatou tohoto svátku je polévání kolemjdoucích lidí vodou pro štěstí. A tak zde byly plné ulice lidí s vodními pistolemi, kteří stříkali o sto šest. Bylo to docela osvěžující, a tak jsem se slít nechal. Bál jsem se o jediné... Macbook.

Když jsem konečně jen tak naslepo došel na náměstí Sanam Luang, vydal jsem se k první vykukující zlaté špičce mezi stromy. Vůbec jsem netušil, co to je, a po příchodu blíže mě uchvátila hora, na které byl postaven buddhistický klášter. Později jsem zjistil, že to byl Wat Saket na tzv. Golden Mountain. Zaplatil jsem malinké vstupné a vydal se po schodech vzhůru do chrámu. Byla zde mlha, dusno a v prosvítajícím světle jsem po stranách chodníku zahlédl prvního zlatého Buddhu. Bylo to magické místo plné mystiky. Prošel jsem kolem zvonků, na které každý procházející zazvonil a vydal se dovnitř chrámu. Bylo zde mnoho klekajících věřících (i když věřící je špatné slovo pro buddhismus, když nemají žádného boha – prostě věří, že to věděl Buddha nejlépe) a samozřejmě několik zlatých soch Buddhů. Lidé přinášeli Buddhovi vonné tyčinky a květiny. Byla to zajímavá podívaná. Zbývaly poslední schody na vrchol chrámu, kde byla obrovská zlatá špička, mnoho květin a lidé polívající další Buddhy okolo špičky vodou. Praporky zde nebyly jako v Tibetu pestrobarevné, ale byly utvořené z bankovek. Doopravdy! Lidé na praporky koníkem přicvakávali peníze. To by se Buddha divil, jakou prchavost mu množství lidí přináší. Vůbec to nepochopili.

Po odchodu z chrámu jsem si sedl do jedné z kaváren, kde byla Wi-Fi a rozhodl se, že se v Bangkoku neubytuji a půjdu rovnou na letiště a přespím tam. Google mi vyjel trasu busem, ale realita byla trochu jiná, a tak jsem čekal, ptal se a dojel. Na letišti jsem si lehl přes několik sedadel v čekárně a snažil se usnout. Bál jsem se, že propásnu ranní odlet.

Bangkok – Krabi

Před pátou ráno jsem se odbavil a šel k bráně, kde jsem opět čekal a začal mít mikro spánek. Tak unavený jsem dlouho nebyl. Možná za to mohla i pásmová nemoc. Let do Krabi trval jen asi hodinu. Po příletu jsem se pomocí taxi dostal do města Krabi a navazujícím mini busem jsem se dostal na ostrov Koh Lanta, kde jsem dokonce hned po výstupu snadno našel své ubytování.

Pokoj v Grand House mě vyšel na 8 000 Kč na měsíc včetně pronájmu motorky. Pokoj má klimatizaci, velkou postel a je to takový standard jako v českém penzionu. Není tu teplá voda, ale v těchto horkách to asi ani není třeba.

V příštím díle budu pokračovat v tom, jak jsem jel poprvé na motorce, jak to žije v centru pro digitální nomády a jak moc teplé je moře.


Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi jí prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.

Článek byl publikován: 14. 04. 2015