Thajsko: Railay a Tonsai Beach
Nastal poslední den u moře před odletem do severního Chiang Mai. A tak jsem čas tohoto posledního dne investoval do návštěvy pláže Railay Beach a Tonsai Beach.
Jenže jak se tam dostat?
Po prvotních mylných informacích, kdy jsem si myslel, že se tam dá dojít z pevniny, jsem se po probuzení vydal hledat nějaký přístav zde v Krabi, odkud bych se tam nechal dovézt lodí. Sotva jsem ujel pár desítek metrů, už na mě na nábřeží Krabi mával dohazovač. Řekl jsem mu, kam chci a on začal unáhleně pokřikovat, že to odjíždí zrovna teď a že mě bude stát jedna cesta něco přes stovku. No paráda. Od mého probuzení neuběhlo ani 15 minut a už jsem plul lodí. Zde v Thajsku vše funguje tak nějak samo. Nerozumím tomu, ale je to super. Stačí se nechat unášet a vždy se někam dostanete.
Railay Beach
Já a několik dalších turistů z celého světa jsme vyjeli z přístavu na tzv. „long boat“. Lemovali jsme pobřeží plné mangrovových lesů, které po chvilce vystřídaly zvedající se skalnaté kopce, které značily blízkost lokality Railay. Lokalita Railay je úžinou mezi dvěma vysokými kopci a je obklopená ze dvou stran mořem. My jsme přijeli na tu méně zajímavou, takže jsem si to ihned mířil na druhou stranu. Objevilo se přede mnou místo, které mi doslova vyrazilo dech. Dlouhá pláž, málo lidí, úžasné moře, typické loďky a přenádherné tyčící se kopce nad tím vším. Jelikož jsem měl docela dost čas, odpočinul jsem si čachtáním ve vodě a opalováním, při kterém mě vyrušila dohazovačka masérského studia, které bylo přímo na pláži. Cena za hodinovou olejovou masáž byla neuvěřitelných 120 Kč. To je prostě úžasné být tu mimo hlavní sezónu. Nechápu lidi, co tvrdí, že tu prší celé dny.
Tonsai Beach
Bylo krásné slunečné počasí, a tak jsem se přes skvělou nabídku vydal dál na vedlejší Tonsai Beach, která byla za dalším vysokým kopcem. Jelikož byl odliv, vydal jsem se zkratkou kolem moře a skalních převisů a za pár minut jsem byl tam. Na skalách trénovali horolezci a na samotné pláži bylo jen pár lidí. Bylo téměř poledne, a tak jsem si dal skvělý oběd v podobě thajského rizota s ananasem. Skvělá kombinace! Musím začít doma ten ananas také dávat do různých jídel.
Proletěl jsem pláž, kde jsem objevil vyplavenou nafukovací ostnatou rybu a na konci pláže si to namířil kolem rezortů do džungle. To, že se dá udělat tato skvělá procházka v této oblasti, jsem věděl od Petra Lišky a jeho článku na gigaplaces.com. Miluji džungle! Je tu tolik neznámých rostlin, stromů, zvířat a zvuků, že je to nekonečná pastva pro všechny lidské smysly. U posledních chatek před stezkou džunglí jsem se orientačně zeptal na ceny a dá se tu bydlet za něco kolem 160 Kč na noc. No neuvěřitelné! Na co proboha platím doma služby, internet, peru si, vařím si, když Thajsko nabízí toto vše daleko snadnější cestou. A ještě k tomu v naprostém ráji!
Opice s brýlemi
Šinul jsem si to lesní cestičkou a uslyšel docela silné zvuky v korunách stromů. Byl to úplně jiný druh opic, než jsem do teď viděl. Nebylo vůbec snadné je vyfotit, tak jsem začal vydávat také nejrůznější zvuky. Samozřejmě se dívali, kdo to dělá v jejich teritoriu, a já je při tom cvakl. Dále už stezka lesem končila a já se objevil opět na straně Railay, kde jsem přijel lodí. Nicméně jsem narazil opět na něco úžasného, o čem jsem netušil, a to byla Diamond Cave.
Diamantová jeskyně a hra na varhany
Zaplatil jsem tedy malý poplatek správci národního parku a vydal se po prvotních pochybách sám do jeskyně. Po dřevěné lávce jsem prostupoval do tmavé jeskyně, která byla bohatě zdobená. Nebyl tu vůbec nikdo. Jen já a stovky křičících netopýrů. Myslel jsem si nejprve, že to bude jen pár metrů – za tu cenu, ale prostupoval jsem dál a dál, až si muselo i oko zvykat na málo světla. Bylo tam jen několik slabých světel. Užíval jsem si momenty naprosté izolace. Izolace od civilizace, od signálů, od lidí. Napadlo mě, že když se tyto krápníky jmenují varhany, jestlipak vydávají i zvuk. Představte si, že vydávají! A dokonce různé tóniny. A tak jsem netopýří křik doplnil svými harmoniemi a rytmy, které jsem vyťukával na krápníky. Samozřejmě jsem byl maximálně opatrný, abych je neporušil. Byly však velmi mohutné a pevné.
Po tomto magickém okamžiku jsem šel podél skalnatých stěn opět do centra Railay a zastavil se u dalších opic. Možná je to už trapné, ale prostě v Česku vtipné opice na každém kroku nenajdete. Sledování opic je opravdu zajímavé. Jejich gesta jsou tak podobná těm našim, že si kolikrát říkáte, zda nejsou stejně inteligentní.
View point a laguna
Poslední loď do Krabi odjížděla v 17 hod a já měl tedy ještě asi 2,5 hodiny k dobru. Neváhal jsem a vydal jsem se na vyhlídkový bod, tzv. „View point“. Prošel jsem tedy celou úžinu Railay k protějšímu kopci a přes upozornění na nebezpečnost trasy, které bylo na cedulce, po laně šplhal k hoře. Exponovaná trasa po laně byla docela v pohodě a bylo zde i několik dalších „bláznů“. U jednoho z rozcestníku jsem se podivil, že je zde i laguna. Laguna? No to musím přece vidět taky, a tak jsem k ní zamířil. Minul jsem obrovské stromy a začal sestupovat směrem k laguně. Přede mnou šla skupina holek s klukem. Dohnal jsem je u míst, kde se slézalo za pomocí lana z několik desítek metrů vysokých skal. Jako myslel jsem, že jsem docela zkušený horal, ale na toto nemají ani slovenské Tatry! Jednu část jsem zvládl, ale u druhé jsem měl už docela strach. A tak jsem neriskoval a vrátil se. Pak jsem již jednoduchou lesní pěšinou došel k vyhlídce, kde jsem pochopil, o co se jedná. Tuto vyhlídku jsem znal z dřívějších fotek.
Chtěl jsem si ještě užít naposled moře, a tak jsem to namířil ještě naposled na Railay Beach, kde jsem konečně ve vodě vyrovnal svůj vztlak a jen tak ležel na hladině se zavřenými očima a s úsměvem na tváři. Nevím, čím to je, ale na takových místech se prostě usmívat musíte.
Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi ji prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.
Článek byl publikován: 14. 05. 2015
