Thajsko: Jak jsem ztratil fotoaparát

Chaing Mai

V pondělí ráno jsem vnitrástátním letadlem odletěl z Krabi do Chiang Mai. Chiang Mai je téměř na severu Thajska poblíž hranic s Barmou a Čínou. Má přibližně polovinu obyvatel než Ostrava a je to doslova centrum budhismu v Thajsku.

Krok 1 - internetové zázemí v Punspace

Jelikož jsem neměl ubytování a věděl pouze o co-workingovém centru Punspace, vydal jsem se z letiště malým autobusem k hlavnímu čtverci města. Zaplatil jsem řidiči pár kaček a vydal se do Punspace 2, kde jsem si sjednal měsíční členství.

Krok 2 - pronájem motorky

Ochotná paní v Punspace mi dokonce dohodila pronájem motorky hned vedle centra, a tak jsem tam hned vyrazil a odjížděl vesele dál. Nastala fáze hledání ubytování.

Krok 3 - hledání ubytování

Na bookingu jsem si zhruba zjistil, jaké jsou ceny a s vidinou snadného ušetření peněz jel hotely objíždět a ukecávat. Jenže skutek utekl a vše bylo drahé. Nenašel jsem slušný měsíční tarif a tak jsem byl zoufalý. Jezdil jsem neznámým městem a jediná pozitivní zpráva byla, že je zde krásný chrám na každém kroku a že jsem schopný v tom provozu fungovat i při jízdě na levé straně. Několikrát jsem se vrátil zpět do co-workingového centra, abych si našel hotely a penziony, které objet, ale pořád mi přišlo vše málo dobré. Některé penziony neměli v ceně klimatizaci, některé neměli bazén, který jsem chtěl a u některých stála noc jako celý můj rozpočet na měsíc. Nakonec jsem objevil nabídku v penzion S.K. House, kde mi paní na recepci dala cenu asi 200 Kč/noc. Pokoj měl svoji koupelnu s teplou vodou, ale místo klimatizace pouze větrák. No nic, říkám si, že to zkusím na pár dní a pak to prodloužím. Po celém odpoledni, kdy jsem jezdil přes 4 hodiny napříč městem všemi směry, jsem byl ubytován.

Kde mám foťák?

Neuběhlo ani pár minut na pokoji a po prvotních momentech zjištění, jsem se začal doslova třást a málem to se mnou seklo. Moje drahá zrcadlovka se mnou už nebyla. Ihned jsem vyrazil do Punspace, zda jsem jí tam nenechal a pak na místo, kde jsem pronajal motorku. Pak jsem objel penziony, u kterých jsem si pamatoval, že jsem zastavoval a začal pátrat, kde jsem fotoaparát nechal. Nikde nic. Připadal jsem si bezmocný. Najel jsem ten den téměř 100 km při hledání ubytování a vůbec jsem neměl potuchu, kde všude jsem vlastně byl. Pak mi došlo, že jsem foťák už na motorce neměl. Začal jsem pochybovat o paní v Punspace a začal jsem pochybovat i o paní, která mi pronajala motorku.

Pomoc od Punspace

Informoval jsem ihned na facebooku Punspace, ať prověří své zaměstance a po asi hodině si proklepl Punspace mě. Jelikož mají v budově kamerový systém, odhalili postupně, že jsem zrcadovku při příchodu a ani po odchodu neměl. Je to neuvěřitelné, ale nechal jsem fotoaparát v autobuse, když jsem platil a odložil si ho na sedadle. Nápomocní lidé z Punspace vypsali hned inzeráty o mém případu v thajštině na několik facebookových a internetových zdrojů. Taktéž mi řekli, že mi ráno zavolají na stanice autobusů. Byl jsem jim opradu vděčný a styděl jsem se, že jsem ze začátku pochyboval. Především jsem měl pochybovat o sobě, ale více jak 8 let nosím foťák a nikdy se nic takového nestalo.

Pomíjivost, smíření a nebo nový foťák?

Ráno jsem ihned jel do centra a požádal pani recepční, aby mi tam zavolala. Nebylo to nic platné a já se začal smířovat s pomíjivosti hmotných věcí. Dokonce jsem si myslel, že je to nějaká zkouška, které mi toto budhistické město ironický seslalo. Mám k budhismu velmi blízko, ale pouhá ztráta foťáka mi nadělala tolik trápení, že jsem měl opravdový důvod začít meditovat. Možná mi město říkalo, ať už konečně jenom cestuju a nenechávám se rozptylovat fotografováním každé kraviny. Jenže mě ještě ten den napadlo, že bych mohl koupit vlastně foťák nový a ihned se sebral zjišťovat ceny.

Nákup fotoaparátu v Chiang Mai

Zjistil jsem, že ceny jsou mírně nižší než u nás a že existuje už několik novějších verzí mého ztraceného Canonu EOS 550D. Začal jsem počítat peníze na účtech, abych se nevrátil z Thajska po krzu potápění a koupi foťáku na mizině. Tím, že jsem objížděl hned několik obchodních center, jsem se začal v Chiang Mai orientovat. Našel jsem obchodní domy plné elektroniky. Většinu pater tvořili obchody s mobily a příslušenstvím. Bylo tu zřejmě vše na co si vzpomenete, ale prasklý displej mého NEXUS 5 vyměnit neuměli. Najel jsem během dne opět okolo 100 km a prošel jsem tedy místa, kde bych se vlastně ani nedostal.

Canon EOS 700D + 18-55mm

Třetí den v Chiang Mai jsem měl jasno. Koupím Canon 700D se setovým objektivem. Má úžasný dotykový vyklopný displej, dá se zaostřovat jen dotekem a ten setový objektiv prý taký není špatný. Co více si přát než být v Thajsku s novým foťákem? Jsem opravdu optimista! Dal jsem si masáž nohou od rybek, které okusují starou kůži. Bylo 10 minut do konce masáže a mé cesty pro nový foťák.

Policie, vysvětlování, čekání

Bylo 10 minut do konce masáže a mé cesty pro nový foťák, když se najednou objevilo na mém mobilu oznámení od Punspace, že někdo hlásil na facebooku, že je zrcadlovka na Policii. Taky jsem našel u tohoto thajského příspěvku fotky z policie, kde byl pán z autobusu se zrcadlovkou na policejním stole. Na nejbližší policii mě nasměrovala paní u rybek. Na policii jsem se hrnul rychlostí světla a hned začal chrlit svou plynulou angličtinou, co se stalo a že je můj foťák na policii.

Nikdo moc nerozuměl, ale po zapnutí WIFI, jsem jim příspěvek z Facebooku ukázal a oni už volali všude možně. Nakonec mi vysvětlili, že nějaký strážník Suwit už není zde a že mu mám zavolat ráno a nebo přijít v osm ráno znovu. No, počkat přes noc už byla pohoda, když jsem si byl jistý, že je foťák někde na policii. Ráno jsem na policii nepochodil. Strážník Suwit mi do telefonu řekl, že mám přijít až v jednu odpoledne. A tak jsem šel pracovat a než uběhla jedna, udělal jsem kompletní zakázku.

Čestný řidič Mr. Payao U-bonratr

V jednu jsem se setkal s příjemným panem Suwitem a ten už věděl od pohledu, že to jsem já, kdo ztratil zrcadlovku a volal. Během papírování, zavolal řidiči autobusu a po předání zrcadlovky a mého podpisu nevím čeho, jsem se s řidičem znovu zhledal a mnohokrát mu poděkoval. Dokonce jsem se snažil poděkovat thajsky s typickým ukloněním. Nechal jsem si udělat fotku s panem řidičem, kterou chtěl na svůj tablet i pan řidič a nakonec i policie. Bude z toho pořádný happyend v thajských policejních novinách. Nakonec jsem před policejním stanici dal řidičovi odškodné něco přes tisícovku. Nechtěl si to samozřejmě vzít, ale nakonec si to vzal.

Všechno je pro něco dobré

Co mi tato komplikovaná situace dala? Jsem již nějakou dobu zastáncem filozofie, že všechno má svůj důvod a my se ocitáme v životě na místech a prožíváme situace, které se nám prostě musí stát. Jinak bychom to nebyli my a nedostali bychom zkušenost, kterou potřebujeme. Někdy je to těžké, někdy je to bolestivé, ale téměř vždycky nám to změní pohled na realitu. Tady v Thajsku je to pro mě nekonečná zkouška samostatného řešení nerůznějších okamžiků, které jsou někdy pohodové, ale někdy naopak problémové. Je to tréning. Sice začínám být z toho docela unavený a rád bych se vrátil do své konfortní zóny domů, ale na druhou stranu se bojím, že to bude nuda. Prožívám tu každodenní dobrodružství, které nekončí. A co doma?

Líbil se ti článek? Tak ho nasdílej prosím na tvůj facebook nebo mi aspoň nechej komentář. Tím mi pomůžeš v motivaci psát další články z mých cest.