Thajsko: Emerald Cave
Dívám se vzhůru. Vidím okno do nebe lemované skalami porostlými divokou tropickou vegetací. Liány jakoby vybízely, abych se vydal šplhat nahoru. Motýli velcí jako ptáci krouží mezi stromy a já si uvědomuji, jak je celý svět propojený. Záleží na každém okamžiku. Záleží na každém pohybu. Vše má příčinu a vše má důsledek. Ležím v houpací síti a usínám. Během pár minut jsem probuzen křikem desítek lidí, kteří musí tuto ztracenou odříznutou propast, kde ústí mořská Emeraldová jeskyně, navštívit. Musí se skupinově vyfotit nebo si udělat selfie. Jaké to tu muselo být před stovkami let? O místě věděli pouze piráti, kteří zde možná schovávali své poklady a mezitím, co byli na cestách, je hlídali dvoumetroví varani, kteří tu žijí dodnes. Úžasné místo. Byl bych radši, kdyby jej turisté nikdy nenašli.
Výlet s nomády
Na toto místo jsme vyjeli ráno po osmé s nomády KoHubu. Přejeli jsme do starého města Old Town na opačné straně ostrova. Zde nás již čekala typická thajská výletní loď. Vydali jsme se vstříc moři. Bylo teplo a vánek způsobený rychlostí lodi byl příjemný. Na horizontu se tyčily desítky dalších ostrovů a teplo nad mořem způsobilo i viditelnost fata morgány. Projeli jsme kolem malých ostrovů, které se skládaly snad jen ze skály a vegetace, a dojeli jsme k většímu ostrovu jménem Koh Mook. Museli jsme počkat, než jsme mohli do mořské jeskyně, protože byla vysoká voda, a tak jsme mezitím mohli šnorchlovat a já poprvé v životě plaval mezi stovkami pruhovaně žlutých rybek. Byla to úžasná podívaná. Vzhledem k mému spálení jsem celý den na sobě nosil tričko s dlouhým rukávem a v tom jsem i plaval. Šnorchlování mě opravdu začalo bavit a mám v plánu navštívit ostrov Koh Rok, který je pověstný svým průzračným plytkým mořem a množstvím podmořského života. V jiné realitě jsem určitě nějaký vědec a zkoumám podmořský život.
Emeraldová jeskyně
Před tím, než jsme dojeli před jeskyni, která byla na pobřeží ostrova, jsme se najedli. Nad lodí se tyčily obrovské skály. Jídlo bylo domácí (rýže, kuřecí a nějaká omáčka) a bylo velmi ostré. Skoro jsem to nemohl ani dojíst. Jak já bych si dal řízek a bramborovou kaši. Na to nemá žádné jídlo na světě! Poté jsme si všichni vzali záchranné oranžové vesty a plavali vstříc skalní dutině. Bylo zde opravdu hodně turistů, a tak jsem ihned ztratil pojem o tom, kde jsou vlastně další účastníci našeho zájezdu, a splynul jsem v mořském davu oranžových vest. Jeskyně byla ze začátku krásně nasvícena, moře bylo průzračně zelené a stropy jeskyně byly rozmanitě tvarované. Zřejmě od příbojů vln. Čím více jsem plaval do jeskyně, tím byla větší tma a já tušil našeho průvodce jen podle blikající baterky někde v dáli. Byla tu tma. Narážel jsem do kolem plavajících turistů a dostával trochu strach. Co když je tu nějaká ryba? Co když narazím do nějaké stěny skály? Voda byla hluboká, a tak se nemohl člověk ani postavit na vlastní nohy. Naštěstí po dalších asi 20 metrech jsem spatřil světlo v dálce a vyústění jeskyně do uzavřené propasti. Uff, jsem venku.
Na jedné lodi
Připadal jsem si jako v televizní hře „Kdo přežije“. Opravdu rád bych s ostatními komunikoval více, jenže moje angličtina není tak dobrá. Rád bych s nimi hrál hry, ale asi jsem neměl zrovna náladu na frisbee. Lehl jsem si do houpací sítě a přemýšlel nad tím, jaký jsem outsider. V Česku to je většinou naopak, ale v cizině a sám člověk opravdu pozná, jaký vlastně je. Parametrů opravdového Čecha se asi nezbavím. Introvertní, bojácný a separující se. No, naštěstí jsem se, po menším šlofíku, rozhodl jednat, a tak jsem prohodil alespoň trochu slov s lidmi naší skupiny. Začínám chápat pozitiva těchto nomádských center. Jsou tu vlastně lidi, kteří mají velmi podobný pohled na svět. Užívají si života, zatímco tvrdě pracují. Když jsme se vraceli a loď uháněla napříč obrovskou masou vody, uvědomil jsem si, že jsme opravdu na jedné lodi a myslím si, že s těmito lidmi si brzy začnu velmi dobře rozumět.
Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi ji prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.
Článek byl publikován: 20. 04. 2015
