Tenerife: Vesnička na konci světa

Cestovatelský seriál

V minulém příspěvku jsem psal o tom, jak jsem byl první den v národním parku Teide. Druhý den jsem chtěl vidět taky nějakou tu pláž a trochu se opálit.

Playa de Las Teresitas

A tak jsem si to namířil na jednu z nejslavnějších pláží ostrova, a to Playa de Las Teresitas. Vzhledem k tomu, že jsem měl spálenou hlavu z treku v horách, tak jsem musel nejdříve zajistit opalovací krém. V městečku, u kterého je pláž, jsem našel lékárnu, a když jsem viděl opalovací krém za 18 EURO, musel jsem vysvětlit lékárnici, že bych rád něco levnějšího. Hledala, hledala, a když už jsem se rozhodl, že tedy vezmu ten za 18 EURO, našla docela dobrou alternativu jen za 5 EURO. No neberte to.

Přijel jsem k pláži na velké parkoviště lemované stovkami palem a zdarma zaparkoval. Ono je vůbec zvláštní, že na Tenerife asi moc placená parkoviště nemají. Což je pro Čecha super. Bo Čech nemá rád platit. Převlékl jsem se v autě do plavek, namazal faktorem 30 a šel na pláž. Pláž byla opravdu obrovská a široká. Takže se dalo lehnout kamkoliv. Pláž nebyla ani moc přeplněná, ale voda, ta byla studená. Takže jsem do ní vlezl tak lehce nad kolena a pod kulky a rychle z vody ven. Brrr, brrr, toto není pro mě. Já rád thajskou teplotu moře. No, poležel jsem chvilku na písku a ze strachu, že budu zase ve fialové barvě, jsem se rozhodl, že pojedu prozkoumat zapadlou vesničku na severu ostrova.

Jízda napříč pohořím Anaga

Začal jsem po silnici stoupat prudce nahoru do pohoří Anaga. Serpentiny, práce se spojkou, dvojka, trojka, dvojka, jednička, dvojka, trojka, dvojka... Krajina okolo byla ale úchvatná. Poprvé jsem se na Tenerife setkal s přírodními porosty kaktusů ve volné krajině. Okolní krajina byla svěží a zelená. Severní část ostrova je více deštivá, a proto se zde tak daří vegetaci.

 

Na jednom z vyšších míst silnice jsem konečně našel místo k zaparkování a porozhlédl jsem se po krajině. Viděl jsem na obě strany ostrova, tu západní a tu východní. Dole v údolí se rozléhala jedna z neobvyklých vesnic. Nicméně to nebyla ta cílová. K cílové vesničce mě ještě čekal pořádný sestup a ještě pořádnější serpentiny na úzké silnici, kde se tak tak dalo vyhnout protijedoucím autům. Autobusy cestovek se zde určitě nepodívají.

Vesnička Chamorga a Roque Bermejo

Konečně jsem okolo čtvrté hodiny dorazil na místo. Chamorga byla opravdu tichá vesnička – takový zapadákov. Jelikož jsem měl v plánu využít jednu ze stezek a sejít k pobřeží na místo zvané Roque Bermejo, vydal jsem se ihned na túru. Měl jsem málo času a jenom dolů to bylo nějakých 5 km. Zde už nebylo tak slunečno jako na pláži, ale hory obklopovaly šedivé mraky. Bylo mi horko.

Všude okolo rostly opunciové porosty kaktusů a nejrůznější další sukulentní rostliny. Byla to opravdu pastva pro oči. Mimo to se všude okolo vypínaly prudké svahy okolních zelených štítů. Po hodině pěšího sestupu jsem konečně zahlédl oceán. Na pobřeží bylo pár domečků, takových na samotě. Nad nimi se vypínal tajemný maják, ke kterému jsem ale neměl šanci dojít. Když jsem došel úplně dolů k pobřeží, naskytl se mi unikátní pohled na černočernou pláž obklopenou mystickými sopečnými skalami. Bylo to opravdu místo na konci světa. Dál už byl jen nekonečný oceán.

Když jsem si tak komponoval své fotografie na pobřeží, spatřil jsem rybářku nahazující prut do rozbouřeného moře. Ta se po chvíli zvedla a zmizela. Měl jsem málo času a měl jsem obavy ze zpáteční cesty napříč serpentinami, a to ještě za tmy a bez čoček, které jsem si zapomněl nasadit. Při cestě zpátky jsem potkal zmizelou rybářku u domečků na samotě, kde krmila své slepice. Vlídně mi dovolila si ji vyfotit a já jí španělsky poděkoval. Nechápu, jak tady může tak žít. Oceán musí co chvíli její domeček bičovat větrem a vodou.

Poté jsem rychle utíkal zpět do vesnice Chamorga. Měl jsem žízeň, bylo mi horko, měl jsem docela hlad a neměl jsem čas. Nakonec jsem to zvládl k autu asi za hodinu a čtvrt, těsně před setměním. Byla to ale pořádná fuška.

Nastartoval jsem a vyjel napříč hrozivými serpentinami do prudkého kopce. Zatáhlo se a všude byla mlha. Ono je opravdu šílené takhle řídit na konci světa v noci, v mlze a sám na takové silnice. Nicméně jsem se rychle otrkal a už jsem to bral jako mé oblíbené rallye. Samozřejmě se vší opatrností. Nakonec jsem si ještě cvakl noční pohled na město La Laguna. Domů jsem dojel docela zničený, ale stálo to za to! Nebo ne?


Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi jí prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.

Článek byl publikován: 22. 11. 2015