13. týden v Asii: Otrava jídlem v Kambodži a magická Hánoj, Vietnam
Být na cestě 93 dnů je snad to nejlepší, co se mi mohlo stát. Do teď jsem totiž nepoznal ten pocit, jaké to je opravdu vypadnout z reality. Jako bych už nebyl cestovatelem po zemích v Asii, ale cestovatelem časem a prostorem. Uvnitř jsem našel úplně nový neznámý pohled na realitu světa. Ten přehlíží vázanost na jedno místo a pohlíží na ta jednotlivá místa jakoby odněkud z venčí. Je to zvláštní pocit. Jakoby souvisel zase s něčím duchovním uvnitř nás samotných. Tyto nové pocity, které se určitě budou ještě krystalizovat naprosto jistě způsobil náš přejezd z Kambodže do Vietnamu a první dny v úžasném městě Hanoj.
Otrava jídlem v Kambodži
Poslední dny v městě Siem Reap v Kambodži, nebyly ale vůbec ideální. Předposlední den jsme totiž něco snědli a otrávili jsme se jídlem. První to začalo u Michala, který už někdy po půlnoci nemohl usnout a brkalo se mu. Měl taky trochu pocit hladu. Pak už to šlo rychle ven. Několikrát za sebou, horem spodem. Já byl v pohodě asi jen další dvě hodiny a pak se to projevilo i u mně. Tak vyprázdněný žaludek jsem snad ještě neměl. Když se člověk snažil doplnit ztracené tekutiny, nemohl je v sobě dlouho udržet a letěl znovu. Když už svítalo, jel jsem na skútru do lékárny. Rukama, nohama jsem popsal, co potřebuji a paní mi za tři dolary dala asi 9 prášků. Na průjem, na zvracení a na bolest žaludku. Zvracení přestalo, nicméně to další ne. Nejhorší na tom všem bylo, že jsme se museli sbalit a opustit pokoj. V tom hrozném stavu jsem tedy šel na střechu rezervovat lehátka u bazénu (tím, že jsem tam umístil pár naších věcí) a šel zpět do pokoje. Byl jsem absolutně bez energie. Navíc tím, že jsme koupili nějaká trička a suvenýry, tak jsme se sbalit do dvou batohů prostě nemohli. Na oběd nebylo ani pomyšlení, ale museli jsme vrátit motorku a cestou jsme přikoupili třetí zavazadlo. Do toho jsme se už sbalili a po několika četných urgencích od hotelového personálu, jsme už fakt museli z pokojen ven. Zbytek dne jsme strávili na lehátkách bez sil a v bolestech. Po pár hodinách jsme to na hotele už nemohli vydržet a jeli jsme na letiště čekat dříve. Před nástupem do letadla se nám naštěstí už stav docela zlepšil a snědli jsme už i nějaké oplatky. No řeknu vám, hrůůůza.
Vyřízení víza v Hanoji
Do Hanoje jsme letěli přímým letem téměř dvě hodiny. Hned z letadla jsme zamířili s davem k přepážkám s vízy. Museli jsme vyplnit formulář, který jsem si na přepážce vyžádali. Museli jsme taky přiložit průkazovou fotografii, na kterou jsem úplně zapomněl a neměl jsem ponětí, kde ji v batohu mám. Proto jsem musel odlepit jednu přímo z mezinárodního řidičáku s tím, že až fotku najdu, tak jí tam zpět nalepím. Snad to bude vypadat věrohodně, až nám budou řidičáky kontrolovat na Bali v květnu. Formulář s fotkou, pasem a se zvacími dopisy jsme podali na přepážku. Zvací dopisy jsem si museli vyřídit předem a to podle návodu na této stránce. Čekali jsme asi půl hodiny a dostali pasy s vízy na tři měsíce. Cena byla 25 dolaru za osobu. My ve Vietnamu sice tak dlouho nebudeme, ale jsou tu buď měsíční víza nebo tříměsíční.
SIM karta ve Vietnamu
Než jsme vyšli z letiště koupili jsme si SIMky s internetem za 14 dolarů na měsíc. Za necelé tři stovky bychom měli mít 4 GB dat na den a celkově 120 GB na měsíc. Neuvěřitelné. Za to by dal člověk u Českých předražených operátorů několik tisícovek.
Z letiště do centra Hanoje
SIMky fungovaly během sekundy a já hned zavolal přes Uber taxíka, aby nás dovezl do hostelu v centru Hanoje. Z letiště jsme jeli přes hodinu a cena byla okolo 200 Kč Prostředí venku bylo velmi vylidněné. Dokonce i když jsme přijeli do centra města, tak bylo vše zavřeno a nebyl tu téměř žádný provoz. Byla skoro půlnoc, tak jsem usoudil, že jsou Vietnamci asi spořádání lidé a neponocují.
Teplotní šok
Teplota ve Vietnamu byla šokující. V Kambodži jsme měli téměř celý měsíc okolo 30 stupňů. Zde v Hanoji bylo o půlnoci mrazivých 13 stupňů! Hostel za 250 Kč na noc pro dva nebyl nic moc a když jsme přišli do chladného pokoje s chladnou stísněnou koupelnou, tak jsme moc nadšení nebyli. Měl jsem sto chutí se v nejbližších dnech přemístit na jih Vietnamu. Dal jsem si horkou půlhodinovou sprchu, oblékl se do čtyř vrstev triček a šel spát. Byl jsem ale rád, že už aspoň nezvracím.
První okamžiky v Hanoji
Spali jsme až do oběda. Možná i proto, že v hostelovém pokoji nebylo okno a byla to tedy taková temná díra. My ale věděli, že se nevyplatí moc utrácet za luxusní hotel, když budeme v Hanoji jen pár dní. Byl jsem strašně rád, že mi už nebylo špatně a tak jsme vyrazili do ulic. Sotva jsme vyšli z hostelu, tak jsem se nestačil divit, jak lidé sedí přímo na patnících u domů a pošmakují si na vietnamských specialitách.
Zamířili jsme si to kolem katedrály svatého Josefa k městské části Old Quater (Stará Čtvrť). Fotil jsem všechno. Ženy s typickým vietnamským kloboukem, které prodávaly ovoce. Domy, jejichž architektura byla tak různorodá, že nad tím člověku rozum zůstal stát.
Ovoce, jež jsem nikdy neviděl. A když jsme procházeli kolem všestraných stánků hlouběji do ulic části Old Quater dostával jsem čím dál větší nadšení a energii.
Bylo tu toho tolik, co vyfotit, zdokumentovat a zachytit v myšlenkách, že jsme z toho dostali konečně hlad. Zašli jsme do náhodné restaurace a já si dal vietnamskou polévku Pho s kuřecím. Byla úžasná!
Setkání s kamarády
Pak jsem prošli ještě další ulice a šli zpět na hotel. Dali si šlofíka a pak kmitali najít kavárnu, kde by se dalo aspoň trochu pracovat na noteboku. Hned za rohem hotelu jsme takovou našli a já vyřídil nejdůležitější práci. No a pak za námi přišli Honza s Hankou. Byl jsem opravdu rád, že je vidím. Najednou jsem měl k nim blíže než jindy. Bylo to jako setkání s rodinou. Honza s Hankou jsou totiž naši kamarádi z Ostravy. Chodíme často do čajovny a klábosíme. S Honzou se navíc znám docela dobrou řádku let a spolupracujeme spolu na tvorbě webů na míru. Honza dělá vždy design webu a já to vždy vše naprogramuji. Minulý rok jsem byl s Honzou dokonce měsíc na Bali. Bylo tedy jasné, že si s nimi těch pár týdnů užijeme. Hanka bohužel ještě stále pracuje v systému zaměstnanců v lékárně. Ono to asi ani nejde, aby byla “lékarnička” freelancerem. Ale kdo ví, třeba bude mít někdy eshop s léky a sklad ve sklepě. Musela si tedy vzít tři týdny placené dovolené, aby mohla podniknout tuhle cestu do Vietnamu. Co mne šokovalo po pár chvílích bylo, že Honza s Hankou přišli v tričku. Jim bylo teplo, protože přiletěli ze zasněženého Česka.
Spolu jsme se všichni vydali opět do ulic Old Quater na večeři a poté jsme narazili na restauraci Prague Pub, kde jsme si dali dýmku a drink.
Honzu a Hanku upozornila večer na hotele paní na to, že jsou za dva dny v Hanoji oslavy svátku Tet (lunární nový rok - nejdůležitější svátek v Číně a celé jihovýchodní Asii) a že máme raději, co nejdříve z Hanoje zmizet, tak jsme se rozhodli, že budeme v Hanoji už jednom jeden celý den a ten další pojedeme do Ha Long Bay.
Hlavní památky v Hanoji
Další den jsem potřeboval dopoledne pracovat, takže jsme se sešli ráno v kavárně a společně seděli u počítačů a každý dělal, co potřeboval. Kolem oběda jsme netrpělivě vyrazili na hlavní památky města Hanoj. Zamířili jsme si to Uberem na květinový trh Quang An Flower Market.
Quang An Flower Market
Už předešlý den mi bylo divné, že všude na každém kroku v každém obchodě mají stromky s malými pomeranči nebo holé stromky s rozkvetlými květy. Myslel jsem si, že je to místní zvyk. Někteří stromky dokonce vozili na skútru, v autech a v náklaďácích.
Později jsem se dozvěděl, díky jedné paní na Facebooku, že to jsou tradiční stromky k svátku Tet. Vietnamci je vnímají asi tak, jako my stromky vánoční. Je opravdu vtipné, když člověk takto náhodně vstoupí do neznáme země s neznámými zvyky a dělá si domněnky.
Na květinovém trhu to samozřejmě nebylo jiné. Prodávali tu krásné kytice, orchideje a samozřejmě stromky k oslavám svátku Tet. Stromky se neprodávaly jen na květinovém marketu, ale doslova všude kolem cest.
Tran Quoc Pagoda
Po prohlídce marketu jsme zase vzali Uber a jeli ke krásnému buddhistickému chrámu a symbolu Hanoje Tran Quoc Pagoda. Jak to tam vypadalo jsem natočil v živém videu.
Následně jsme dostali hlad a nemohli najít žádnou restauraci. Bylo to způsobeno samozřejmě přípravami na svátek. Lidé odjíždí za rodinami a de facto jim na všem ostatní nesejde. Spousta obchodů byla zavřená a my našli až po půlhodině chození jednu kavárna, kde vařili.
Ho Chi Minh Mausoleum
Po obědě, plní nových sil jsme pokračovali dál k monumentu Ho Chi Minh Mausoleum. Působilo to zde opravdu velkolepým dojmem s pachutí komunismu. Prošli jsme kolem mausolea a šli se podívat k další památce.
One Pillar Pagoda
O tomto místě se rozepíšu, protože na mě dýchlo nepoznanou atmosférou. Jednalo se sice o další buddhistickcý chrám, kterých jsem už viděl už spoustu, ale tento byl úplně jiný. Ostatně jako všechny chrámy v Hanoji měl atmosféru spíš čínskou či japonskou. Když jsem se blížil k pagodě na jednom pilíři, ani jsem nejevil tolik zájem o ní jako právě o mantry mnichů a cinkání zvonů v dálce. Okamžitě jsem vešel do místnosti chrámu, kde zpíval mnich mantry. Sedl jsem si pokorně do tureckého sedu a vnímal atmosféru úžasné rytmiky manter. Po asi 2 minutách poslouchání této pseudohudby se člověk opravdu dostával do lehkého transu. A kdybych tu seděl déle, určitě by to mělo daleko větší sílu.
Temple of Literature
Jelikož bylo už skoro šest, tak jsme bohužel slavnou citadelu nestihli. Zjistili jsme ale na internetu, že poslední místo, co bychom mohli stihnout je Temple of Literature.Vzali jsme rychle Uber a byli před vstupem v 17:30. Stihli jsme koupit lístky za pár desítek korun a měli hodinu do zavíračky.
Chrámový komplex se nacházel v zalesněném parku obklopeném hradbami oddělující chaotické město. Jelikož jsem poslední dobou fakt posedlý suvenýry, protože si chci vyzdobit svou kancelář doma vzácnými předměty z cest, tak mě zaujaly světské stánky s množstvím různorodých levných suvenýrů s motivy kaligrafie.
Mistři kaligrafie
Když jsme opustili chrám, byla už tma. Před bránou chrámu literatury byly ale pestrobarevné stánky s lampiony. Namířili jsme si to tam. Nestačil jsem se opět divit. Doslova na mě dýchla atmosféra starých mistrů kaligrafie. Oni tady seděli ve svých stáncích jako nějací úředníci a malovali lidem na přání různé kaligrafie. Vypadali jako z nějakého filmu o Kung-fu. U jednoho stánku jsme se zastavili a starší pánové nás vřelé přijali, podali jsme si ruce a nabídli nám přípitek jejich pálenky, která mi docela dost chutnala. Byla silná, ale sladká.
Když jsme tak procházeli dalšími stánky, tak mi to nedalo a nechal jsem si jednu kaligrafii namalovat na míru. Mistr mi nabídl katalog s výběrem nejrůznějších kaligrafií, které většinou znamenaly přání úspěchů, štěstí, zdraví atp. Já si do své budoucí dokonalé ”home office”, nechal namalovat “Harmonická atmosféra”.
Tím skončila naše krátká prohlídka Hanoje. A i když byla krátká, byla pro mne magická. Celou dobu jsem žil v domnění, že Vietnam je podobný Thajsku, ale v Hanoji na mě dýchal úplně neznámou atmosférou. Atmosférou, která je tak nějak více spojená spíše s Čínou a Japonskem. Nebudu ale ještě předbíhat. Máme před sebou ještě mnoho dní.
Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi ji prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.
Článek byl publikován: 14. 02. 2018
