12. týden v Asii: Siem Reap, Phnom Krom a Tonlésap, Kambodža
Už jen tři dny a čeká nás po měsíčním pobytu v Kambodži další destinace - Vietnam. Měsíc v Kambodži byl pobytem v zemi, která má velmi autentickou atmosféru. Atmosféru, která je pro mne úplně něčím novým, co jsem v ostatních zemích, kde jsem zatím byl, nepoznal. Myslel jsem si, že Kambodža bude hodně srovnatelná s Thajskem. Po měsíci v městě Siem Reap a okolí to ale nemohu potvrdit. Spíše naopak. Thajsko je o dost více rozvinutější a má daleko delší historii služeb nejen pro turisty či cestovatele. Vůbec mi to ale nevadí, protože čím menší rozvinutost země, tím větší autenticita a hloubka. Místní lidi poznáte ve skutečných podmínkách, které si tak nějak na nic nehrají. Nakonec ale asi nemám ani právo toto nějak hlouběji posuzovat. Člověk si to musí zažít sám. Raději se tedy vrhnu na zápisky z toho, co jsme posledních pár dní zažili.
Phnom Krom
V jednom z prvních výletů za město Siem Reap jsme navštívili vesničku Phnom Krom, kde se nachází neuvěřitelné domky na chůdách. V dešťové sezóně se totiž blízké jezero Tonlésap pravidelně rozlévá do širého kraje a domky na chůdách jsou tak ochráněny před zatopením. Tak autentický život, jako ve vesničce Phnom Krom jsem dlouho nezažil. Život je zde velmi skromný. Některé lokality jsou tak chudé, že lidé bydlí ve skromných chatrčích, vaří před domem a jejich domácí zvířata či děti běhají všude kolem. V těch lepších domcích mají i televizi a polehávají přímo na zemi chatrčí na chůdách. Tím, že tráví de facto celé dny v okolí chatrčí, kde jaksi hospodaří, tak jsou zde lidé opravdu hodně spolu. Nedovedu si ale představit, jaký je to život, v době, kdy máte všude kolem chatrčí vodu a neustále prší. Musí to být otřesné.
Když jsme šli na kopec nad vesnicí, kde se nachází další starodávné ruiny z doby Khmérské říše, potkali jsme skupinu puberťáků, kteří nám pohotově nabídli jejich “pivo”. Ono je opravdu těžké odmítnout, tak jsme to zkusili. Pivo nám nabrali do kelímku ze sáčku, který tu všichni sdíleli. Když jsem se napil, měl jsem pocit na blití. Pivo chutnalo jako kvašený mošt s rozmíchaným vajíčkem. Nemohl jsem to dopít, tak to dopil obětavě Michal. Byla přitom docela sranda a dokonce jsem to natočil živě. Mrkněte se na toto video. Po rozloučení s místními jsme pokračovali k ruinám. Prošli jsme buddhistickým chrámem a došli k ruinám. Během toho jsme si koupili u místní prodavačky Aloe Vera nápoje. Sotva jsem se napil, přiběhl malý kluk, který na mě smutně koukal a mumlal něco ve smyslu, že by to pití chtěl. Kdyby chtěl peníze, asi bych mu je nedal, ale když žádal o pití, tak jsem mu ho bez zavání věnoval. Byl šťastný jak blecha. S kamarádem tu sbírali plechovky do tašky. Co s nimi dělali nevím. Ruiny chrámu Phnom Krom byly zajímavé, ale proti Angkor Watu to nebylo nic úžasného. Ocenil jsem ale to, že tu nebyl ani jediný turista. Pak jsme došli na krásnou vyhlídku do šírého kraje plného zelených rýžových polí.
Výlet lodí na jezero Tonlésap
Na konci vesnice Phnom Krom se nachází přístav, odkud jezdí lodě s turisty na jezero Tonlésap. Zaplatili jsme tedy 20 dolaru za osobu a domluvili si odjezd poslední lodí, tak abychom na jezeře viděli západ slunce. Poslední odjezd tu bývá přesně v 16 hodin. Mysleli jsme si, že to bude klasický výlet lodí, kdy jedete s dalšími turisty. Tady to bylo ale jinak. Každá skupinka měla svého kapitána a svou soukromou loď. Kdybyste tu byli sami, máte celou loď pro sebe. Trochu jsem měl obavy, kam nás kapitán a jeho kamarád dovezou, ale věřil jsem v dobro. Na internetu jsem totiž četl články, že Vás dovezou na místa, kde musíte rozdat dolary místním nebo Vás neodvezou. Nám se to ale nestalo. Jen…
Po vyplutí jsme jeli umělým kanálem pro lodě až k jezeru. Život v kanále byl neuvěřitelný. Lidé tu žili v obyčejných domcích u vody a neměli snad vůbec žádné moderní technologie. Rybáři se po celém dni na vodě vraceli domu, udili své úlovky, ženy sušily prádlo a kolem běhaly děti. Jaké to asi je bez všech těch vymožeností? Vlastně žijete přirozený život. Nemusíte myslet na placení účtů, nemusíte myslet na to, za co si koupíte dron nebo nový iPhone. A už vůbec nemusíte myslet na zaměstnání. Žijete prostě tak, jak můžete. Když ale přijdou nějaké zdravotní problémy, nedovedu si představit, jak to probíhá. Zaplatíte léčbu rybami? Nejspíš. Ryby prodáte na trhu a šetříte na léky. Ve vesnici Phnom Krom měli pro děti velkou školu, takže o děti tu zřejmě postaráno je. Jestli to je ale jenom pro některé, to nevím.
Plovoucí vesnice
Po opuštění kanálu jsme vypluli na na šíré jezero Tonlésap. Jezero je mimochodem největším jezerem v jihovýchodní Asii. Nebylo o tom pochyb. Nešlo dohlédnout na druhou stranu a člověk by si mohl myslet, že je na moři. Spatřili jsme konečně první plovoucí domky. Myslel jsem si, že domky budou na chůdách jako ve vesnici Phnom Krom, ale zdejší domky opravdu plavaly. Kapitán nás chtěl ihned dovézt na plovoucí restauraci, kde bychom se dívali na západ. Já ale požadoval, abychom jeli blíž kolem domků, abych je mohl pořádně nafotit. Moc se mu to nelíbilo, ale změnil tedy směr a objel s námi školu, sirotčinec, kostel a další domky místních. Pak to rychle otočil a jel k oné restauraci. Když jsem ho žádal, aby jel blíže k domkům, okamžitě to zamítl.
Restaurace plněná Číňany
Dovezl nás tedy do plovoucí restaurace. Měli jsme se tu koukat na západ slunce, který měl být až za hodinu. Moc se nám to nelíbilo, ale vystoupili jsme tedy. Prošli jsme stánky se suvenýry, dali si kokos, vystoupali do druhého a třetího patra, které byly čistě vyhlídkové. Tím, že se zde sjížděly všechny lodě, zejména lodě plné Číňanů, tak tu začalo být dost hlučno a nesnesitelno. Nechci nějak posuzovat a už vůbec odsuzovat jakékoliv lidi na světě, ale z mé zkušenosti jsou Číňani hrozně neohrabaní a neohleduplní. Jsou jako sloni, kteří se proderou jakýmkoliv davem pro svou vytouženou selfie.
V jedné části tohoto plovoucího příbytku měli i oplocenou díru, kde bylo asi 20 velkých krokodýlů. Co s nimi dělali bylo jasné. Většinu suvenýrů tvořily produkty z krokodýlí kůže. Kdybych věděl, že nás dovezou zde, raději bych požádal nějakého místního rybáře, ať nás vezme na svá loviště.
Západ slunce na jezeře Tonlésap
Nemohli jsme to už vydržet a rozhodli skoncovat s tímto představením. Mávli jsme na kapitána a ten pochopil, že už chceme pryč. Namířil to pryč od plněné restaurace k červenajícímu kotouči slunce. Vypnul motor a mi se ulevilo. To ticho bylo najednou o něco více krásnější. Pozorovali jsme vlny na jezeře. Tím, že je voda v jezeře sama o sobě hnědá jako káva s mlékem, byla barva násobena zapadajícím sluncem a atmosféra měla úžasný nádech růžovohnědých barev. Dokoukali jsme ještě chvíli na ztrácející se slunce v oparu na horizontu a jeli zpět. Musím říct, že to ale i tak stálo za to. I to špatné je totiž třeba vidět, aby člověk nakonec pochopil, co je a není opravdu správné.
Východ slunce v Angkor Wat
No a jelikož se nám to krátí, tak jsme nemohli vynechat slavný východ slunce v hlavním chrámu města Angkor. A nebyl bych to já, kdybych nechtěl svou vytouženou profi fotografii krásné scenerie Angkor Watu s pestrobarevně červenooranžovou oblohou. Nastudoval jsem tedy všechny možné články o fotografování Angkor Watu a vytipoval nejhezčí místo pro pozorování východu. Slavné scenérie Angkor Watu se fotografují na krajích dvou malých rybníků, které se nachází před hlavní části chrámu. Aby člověk východ slunce spatřil, musí vyrazit opravdu brzo ráno. My si naplánovali vstávání ve 4:30. Měli jsme ale dostatečnou časovou rezervu, protože jsme už měli lístky a nemuseli je vyřizovat ráno, jak to někteří dělají. Výhodou bylo taky to, že jsme nemuseli čekat na žádného taxíka ani tuktuka a jeli vlastním pronajatým skútrem. Ke všemi je poslední dny večer docela dost chladno, tak jsme se opravdu navlékli. Já své opravené asijské gatě, které se mi po prvním dni nošení roztrhly v rozkroku, dvě třička a na to ještě lehkou mikinu. Ponožky v sandálech nechyběly. No a nestačilo to. Při rychlosti asi 60 kilometrů za hodinu byla opravdu zima.
Dojeli jsme ke vstupu před hlavní chrám Angkor Wat před pátou hodinou a museli čekat, spolu s asi 50 prvními nadšenci, na otevíraní brány. Přesně v pět strážci otevřeli branku a po kontrole lístků, začal zběsilý spěch všech těch lidí k nejlepším místům. Vstup do chrámového komplexu musel být magický pro ty, co zde byli poprvé. My už věděli, kde co je, protože jsme už Angkor Wat navštívili za dne.
Zbývala hodina do východu slunce a já stál na přesně vytipovaném místě na těsném okraji rybníku s lotosy a se mnou další desítky lidí a hned vedle mě tři fotografové, kteří si připravovali stativ. Stativ, který tak nesnáším. Byl jsem rád, že ho mít nemusím, protože moc dobře vím, že se správně nastavenou zrcadlovkou a stabilizovaným objektivem, vyfotím scenérii bez větších potíží. I tak jsem ale musel opravdu hodně spoléhat na své zkušenosti a matematiku, protože jak už někteří víte, zrcadlovka se mi před několika týdny v Thajsku pokazila. Nefunguje displej a ani prohlížení nafocených fotografií. Je to buď a nebo. Nicméně musím říci, že od té doby, kdy mám de facto digitálně analogovou zrcadlovku, se mi tak nějak ulevilo. Nemusím ihned řešit, co jsem vyfotil a až na pokoji mne čeká překvapení v počítači. No a jak to dopadlo, posuďte sami. Zde ještě najdete live video z této údalosti.
Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi ji prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.
Článek byl publikován: 07. 02. 2018
