Jak jsem vylezl 3. největší sopku na světě

Asi jedna z největších motivací navštívit právě Tenerife, bylo pokusit se vyškrábat na stále aktivní sopku Pico de Teide do výšky 3718mnm. 1.12. jsem se tedy vydal na tuto neuvěřitelnou cestu.

Pico de Teide

Sopka Pico de Teide je vysoká 3718mnm a je tak třetí nejvyšší sopkou na světě. Údajně od svého úplného úpatí v oceánu měří přes 7000mnm. Je to neuvěřitelný kolos a ještě neuvěřitelnější je celá obast obřího kráteru Las Cañadas, který je pozůstatkem pravděpodobně ještě většího vulkánu. Sopka Pico de Teide vznikla na úpatí kráteru Las Cañadas někdy před 150 tis lety. V 17. století soptila a zničila jeden z přístavů Tenerife. Dále soptila její sestra Pico Viejo i v 20. století. Podle starých nářečí je tato hora nazývaná Pekelnou horou.

Příprava na výstup

Já se tedy vydal v krásné úterní ráno, zrovna když svítalo, do národní parku svým milým broukem Fiatem. Před tím, než jsem vyjel, jsem si chtěl koupit nějakou svačinu na dva dny, ale bohužel mě opět zklamala otevírací doba zdejších obchodů. Otevíralo se až v devět! Jelikož jsem neměl ani pořádnou hotovost, koupil jsem si v první oetvřené pekárně nějaké buchtičky a v dalším obchodu po cestě 3ks Kinder Bueno za úplně poslední hotové EURa. Doufal jsem, že na chatě, kde jsem plánoval vylézt, budou vařit.

Parkování

Bohužel jsem se zhrozil, když jsem po prvních výhledech na sopku, uviděl její vrcholek v těžkých mracích. To snad není ani možné! Mělo být přece jasno! Ale jak už to bývá, příroda a hlavně hory si dělají své. Dojel jsem tedy na místo, které jsem si vytypoval podle offline mapy maps.me a zaparkoval na krajnici hlavní cesty. Bylo to kousek od dolní stanice lanovky.

První kroky na úpatí sopky

Auto jsem zabezpečil, zkontroloval jsem zda mám aspoň tu trochu svačiny a nenechal jsem jí opět někde v autě a vydal se na túru. Zatím to vypadalo na takové polojasno. Vrcholek byl ale v mlze a já se děsil, co mě tam bude čekat. Jelikož jsem chtěl využít toho, že mám předplacenou datovou SIM a jelikož jsem neměl s kým jiným sdílet úchvatné okamžiky na cestě, rozhodl jsem se, že budu pravidelně zhruba po každých 100 výškových metrech reportovoat situaci na svém facebooku. Bylo to docela zábavné, hlavně ty komentáře. Lidi si to určitě četli někde v práci a šéf jim za zády nadával, co dělají na facebooku. Ach, jak já jsem šťasten, že mám tuhle flexibilní svobodu. Krajina tu byla opravdu neskutečná, různé barvy lávových kamenů od červených až do oranžových a černých barev.

Montaňa Blanca

Túra to byla docela pohodová a první záchytný bod se blížil. Petr mi ještě na facebooku radil poslední tipy, kam mám jít a že musím vidět sopečné véjce. Bylo to poprvé, kdy jsem byl takhle ve virtuálním světě a zároveň na naprosto neskutečném místě. Zachytným bodem byl béžový vrcholek Montaňa Blanca, pod kterým bylo taktéž obrovské sopečné vejce - což je takový velký kulatý šutr, který je větší, než si myslíte, protože fotky opravdu hodně zkreslují. Došel jsem na samotný vrcholek Montaňa Blanca do výšky 2750mnm. Nabizely se mi odsud nádherné výhledy na celý kráter Las Cañadas a dokonce jsem už začal na horizontu spatřovat ostrov Gran Canaria. Vyfotil jsem se a zamířil jsem to rovnou k zamlženému vrcholu.

Cíl dne - chata Refugio Altavista

Dnešní den měl skončit na chatě Refugio Altavista ve výšce 3260mnm, kde jsem skoro 10 dní předem rezervovaný nocleh za něco přes 20 EUR. Rezervace nešla udělat dříve, protože bylo vše dopředu plné, takže bylo nutno rezervovat značně dopředu. Po asi dvou hodinách jsem dorazil za totální mlhy na chatu. Signál zde už nebyl, tak můj report na facebooku skončil.

Na chatu jsem přišel jako první asi kolem 13 hod, tak jsem měl možnost si zvolit, které křeslo ve společenské místností bude moje. Taktéž zde byla WIFI. Super, ale byla pěkně drahá, za 10 minut 1 EURo a jak asi tušíte, já neměl hotovost. Naštěstí se mi WIFI zázrakem zprovoznila, ale to bohužel jen na prvních 10 minut grátis. Opravdu trapné.

Čekání a mrznutí

Taktéž bylo trapné, že zde otevírali kuchyň až od 17 hod a nocleh až od 19 hod. Měl jsem téměř celé odpoledne na to, abych tu seděl a čekal. Během pár chvil zde přicházeli další turisté, někteří jen na skok, někteří promrzlí jen v kraťasách a někteří čekali se mnou. Já si přečetl aspoň skoro celou knihu o Startupech za pakatel, kterou jsem potřeboval dočíst. Nicméně během čekání mi začala být v chatě docela dost zima a nedalo se absolutně nic dělat. Venku mlha a začalo i trochu sněžit. Měl jsem i myšlenky na to, že se seberu, výstup zabalím a sestoupím zpět dolů. Ale nedalo mi to. Co když bude ráno hezky? Co když se to přežene? Naděje umírá poslední. Zimu přežiju a zítra můžu být opět na pláži v teple.

Odpoledne jsem pročekal promrzly a když otevřeli konečně kuchyň, zjistil jsem, že je to veřejná kuchyň a že si tam každý může uvařit to, co si donesl. Ale co jsem si donesl na vaření já? Nic! Další trapárná od místních španělů. To je business? No tak jsem si snědl svoje Kinder Buena a sotva co pan chatař oevřel nocleh, vydal jsem se schovat zmrzlý pod peřinu. Bylo 19 hod a já se snažil usnout se sluchátkami v uších a zahřát. Rusové vedle mne pořád jen vyrušovali, ale s tím jsem počítal. Mezi chvílemi probuzení a usnutí mi došlo, že konečně někdo v chatě zatopil a že je mi konečně horko. A tak jsem postupně vše začal ze sebe sundávat.

Překvapující ráno

Když jsem brzo ráno, po netrpělivé kontrole mobilu a času, konečně před pátou vstal, zbalil se, oblékl na sebe všechno, co jsem měl a otevřel dveře chaty, čekala mě obloha poséta hvězdami. Hurá! Dalším překvapením byla všudypřítomná cca 5cm vrstva sněhu. Ještě, že jsem se tak dobře vybavil. Bez snídaně jsem stoupal k vrcholku. Čekalo mě ještě skoro 500 výškových metrů. Velmi jsem se zadýchaval a musel jsem si často po krátkých usecích dávat přestávky. Možná to bylo tím rychlým probuzením a aktivitou, možná to bylo mou slabou kondičkou a nebo to bylo tou výškou a řídkým vzduchem. Bylo mi na blití. Nicméně tento pocit moc dobře znám z mých východovek v horách, kdy to tak prostě po probuzení a okamžité náročné aktivitě mám. Krajina okolo byla neskutečná. Couvající měsíc mi svítil na cestu, tak jsem nepotřeboval ani čelovku, kterou ostatní samozřejmě měli a pořád mi svítili do očí. Rychle jsem je předehnal a šel jsem si v podstatě sám. To mi vyhovovalo.

Cesta na vrchol

Po asi hodině cesty jsem konečně spatřil horní stanici lanovky, od které byl vrchol již na dosah. Ano, ono se říká na dosah, ale po tom ranním vyčerpání mi to přišlo jako nemožné. Velký vůz a Orionův pás se začal ztrácet a světlo začalo osvětlovat východní horizont. Poslední část výstupu už byla přece jenom lepší, protože výškové metry rychle nabíhaly a těsně před východem slunce jsem vítězoslavně došel na vrchol.

Východ slunce na Pico de Teide

Zde už bylo pár lidiček a úplný vrchol byl docela přecpaný. Ihned jsem začal pociťovat známý smrad výparů, který znám z naší ostravské sopky - haldy Emy. Docela mě udivilo, že šlo opravdu spatřit, jak se ze sopky na mnoha místech kouří. Možná to i teplota zvýraznila, která byla tuším kolem nuly. Po dalších pár chvílích to začlo. Paprsky slunce začaly pálit do mé tváře. Slunce začalo kouzlit barvami a tam kde paprsky dopadly, bylo vše doslova zlaté. Jen co slunce vyšlo ještě o trochu výše, začala sopka házet majestátní stín, který údajně dosahuje až 200km. Podívana to byla neskutečná a já se snažil vše kvalitně zdokumentovat na zrcadlovku. Byl zde docela vítr a tak jsem se musel často chodit schovávat do závětrné strany, abych pak zase pár minut vydržel ve větru. Oranžový kouř ze sopky osvícen sluncem vypadal mystický. Poprvé se setkávám s tak obrovskou sílou země.

Sestup k vulkánu Pico Viejo

Když jsem viděl po vrcholem Teide další krásný vůlkán Pico Viejo, vydal jsem se na sestup a během toho přemýšlel, zda podniknut sestup právě přes něj. To by ale znamenalo docela náročnou alternativu, která by končila na parkovišti kus od mého auta. No, neváhal jsem a šel jsem k vulkánu Pico Viejo. Přece jenom jsem tu možná jen jednou za život. Sestupil jsem tedy k horní stanici lanovky, kde jsem uslyšel bandu čechů, které jsem pozdravil a pendil jsem si to po stezce kolem hory.

Stezka byla docela hezká, kamenny zde byly upravené a sníh kroky dokonce zlehčoval. Na tabuli, kde byl popis trasy Pico Viejo, mě zaujala informace, že je mě čeká extrémně náročná túra a že trvá kolem 6 hodin. Mi to asi ani moc nevadilo, protože jsem měl dostatek času. Začal jsem tedy prudce sestupovat po sopečných polích k vulkánu Pico Viejo. Kdyby předemnou nešli lidé, tak bych zasněženou cestu absolutně nepoznal. Prostě se tu šlo přes kameny a žádná stezka tu vlastně nebyla. Bylo to docela náročné na nárazy a když jsem došel konečně pod lávové pole měl jsem docela otlačená chodidla. Byl jsem opravdu vděčný, že jsem si nakonec vzal na Tenerife své horské pohorky. Bez nich na Tenerife nemá smysl jezdit, pokud chcete chodit po horách.

Mohutný kráter Pico Viejo

Pod lávovým kamenným polem jsem si dal přestávku a vyslékl si svoje podvlíkací termoprádlo, protože zde už končil sníh a začalo být horko. Nedočkavě jsem to zamířil ke kráteru Pico Viejo a na jeho úpatí se mi naskytly opravdu dechperoucí pohledy.

Jen teď a tady

Po té jsem začal sestupovat k parkovišti. Tato cesta byla nekonečná, trvala mi snad 3 hodiny a byla už po těch všech zážitcích nudná. Resp. už jsem se nedíval na každý kámen a na každý keřík, prostě jsem chtěl být už dole. Jenže ne a ne. Nicméně jsem si u této části trasy uvědomil úžasnou věc. Konečně jsem se dostal do stavu bez přemýšlení. Takový ten stav, kdy jen jdete, jediné co Vás napadne, kdy už tam budete a jinak vůbec nic. Vůbec nic! Žádné kraviny, co budu dělat až... Žádné kraviny, co jsem udělal a proč... Vůbec nic, jen teď a tady. A to je asi přesně to, proč jsem na Tenerife je. Abych si uklidnil mysl a dal ji oddechnout. A to bude možná i důvod, proš budu muset parkrát do roka vždycky odjed pryč a cestovat. Člověk nemůžu pořád přemýšlet, je to deskrutivní pro něj i pro okolí. Možná víte o čem mluvím.

Poslední lávové pole

Konečně jsem se začal blížit k parkovišti. Začal zde nejbizardnější typ lávového pole, které jsem zatím viděl. Vypadalo jako kdyby stuhlo teprvé nedávno. Člověk mohl rozpoznat proudy lávy a jak se tok postupně zatáčel. Mezi tím keříky a dokonce jeskyně.

Stopem

Ano, vyčerpaný jsem došel okolo 14 hodiny na parkovště, nečekal jsem ani vteřinu, došel k hlavní cestě směrem k dolní stanici lanovky a zvedl ruku. Byl jsem nedočkavý, zda mě někdo veme. V opačném případě bych musel dalších 5km pěšky po silnici. Kupodivu to netrvalo ani minutu a zastavila mi větši dodávka s irskou rodinkou. Byli velmi hodní a vzali mě bez problémů k autu. Mezitím jsem s nimi prohodil par slov a ukázal fotky a po rozloučení konečně nasedl do auta. Byla to neskutečná úleva. Nastartoval jsem a hned po pár minutách stopovala italka. Neváhal jsem a vzal jsem jí abych vyrovnal karmické rovnováhy vesmíru. Kupodivu to byla docela veselá holka, s kterou jsem se pobavil o tom, že jsem digitální nomád a ona mi řekla, že to plánuje taky. No neskutečné.

A to je konec pohádkového treku na 3. nejvyšší sopku světa. Dal jsem to !!!

Líbil se ti článek? Tak ho nasdílej prosím na tvůj facebook nebo mi aspoň nechej komentář. Tím mi pomůžeš v motivaci psát další články z mých cest.