26. týden v Asii: Poslední týden na Bali a návrat do reality
Poslední týden na Bali a se mi začaly vracet na mysl všechny ty zvyky, které tam doma mám. Myslel jsem, že jsem je všechny zapomněl, ale realitou je, že to tam pořád v podvědomí je. Každý všední den zasednu za stůl své domácí kanceláře, kde strávím zbytek dne, navštívím čajovnu, sejdu se s kamarády, navštívím rodiče nebo se podívám na nějaký seriál. Jediným dobrodružstvím bude samotné podnikání na volné noze, které přináší každý den pestrou paletu situací. Nebude to jako během cest, kdy je každý den a týden naprosto jiný, což jsem dokázal tím, že jsem zaznamenal celou cestu do těchto týdenní článků na blogu.
Dovolil jsem si dovolenou
Poslední okamžiky na Bali jsem si chtěl užít na maximum. Věděl jsem, že doma opět najedu na pracovní tempo, a tak jsem si dovolil udělal 10 denní dovolenou, která začala už při cestě na ostrovy Gili. Ani nevíte, co tomu předcházelo. Musel jsem seznámit klienty se skutečnosti, že si vůbec dovoluji udělat týdenní dovolenou a u některých jsem se dokonce setkal s nepochopením. Jak si vůbec mohu udělat dovolenou, když mám dovolenou už půl roku a užívám si všechny ty zážitky?! Podle ankety, kterou jsem udělal na svém instagramu, jsem následně zjistil, že si opravdu většina lidi myslí, že mám po celou dobu v Asii dovolenou. Opravdu tomu tak ale nebylo. Makal jsem po celou dobu a měl stres pokaždé, když nešel internet, když jsem nemohl najít ergonomické prostředí nebo když jsem byl zrovna na pláži a něco se na webech klientů pokazilo. Odpracoval jsem podobný počet hodin jako v Česku a vydělal skoro stejně. Nakonec to ale vypadalo pro mnohé, jako bych měl vlastně dovolenou...
Někteří klienti si dokonce mysleli, že když bloguji ve svém volném čase, tak je vlastně zanedbávám a nevěnuji se dostatečně jejim projektům. Když jsem doma a nesdílím zážitky, mají zřejmě dojem, že nemám volný čas a pořád jenom pracuji. Když zážitky naopak sdílím, mají dojem, že mám dovolenou. Toto zjištění je velmi zajímavé. Život digitálního nomáda se tedy může setkat i s tímto problémem. Není vše tak růžové, jak to na první pohled vypadá. Jsem na volné noze volný nebo vlastně nejsem?
I když jsem ale i tak při dovolené řešil komunikaci s klienty, přece jenom jsem si poslední okamžiky na Bali užil. Pojďme se tedy podívat, co jsme ještě stihli projezdit.
Jezerní chrám Pura Ulun Danu Bratan
Jelikož nezbývalo moc času, snažili jsme se výlety na skútru postavit tak, abychom za jeden den viděli maximum. Tentokrát nás čekala nejdelší výletní trasa na ostrově. Z Ubudu jsme vyjeli brzo ráno a namířili to rovnou k jezernímu chrámu Pura Ulun Danu Bratan, které se nachází na jezeře Bratan. Je to jeden z nejslavnějších chrámu ostrova Bali. Fotografie tohoto chrámu najdete snad na každém prospektu věnovanému ostrovu Bali.
Twin-Lake Viewpoint
Následně jsme pokračovali na úžasnou vyhlídku na dvě jezera tzv. Twin-Lake Viewpoint. Jak už z názvu vyplívá jedná se o vyhlídku, kde je výhled na dvě jezera. Původně to ale bylo jedno jezero. Rozdělil ho až ohromný sesuv půdy. Dnes si asi stěží dokážeme představit, jak to musel být obrovský sesuv. Nyní je úžina mezi oběma jezery posetá nádhernými stromy skutečné džungle.
Sekumpul - nejkrásnější vodopády Bali
Pak jsme pokračovali přes okraj kaldery na vodopády Sekumpul. Věděl jsem podle článků a mapy, kde se zhruba nacházejí a věděl jsem, že se zde pořádají různé treky. Od kratších až po ty nejdelší. Místní Vás za poplatek provedou i mimo hlavni vodopád na méně známé částí vodopádů.
Po příjezdu na místo jsme se nechali ukecat za cenu okolo 200 Kč na osobu na trek s průvodcem. V ceně byl průvodce, 6 vodopádů a občerstvení v podobě kokosu, ochutnávek ochucené kávy a čajů. Průvodce byl ochotný a vždy na nás čekal, když jsme fotili. Vzal nás nejprve ke skrytému vodopádu. Byla to opravdu neskutečná podívaná. Tak nádherné vodopády jsem ještě nikdy neviděl.
Pak nás vzal k hlavnímu vodopádu. Nikdy bych neřekl, že se tak špatně fotí pod velkým vodopádem. Drobné kapičky vody máte úplně všude, včetně objektivu fotoaparátu. Takže většina fotografii vzniklých pod hlavním vodopádem byla k ničemu. Asi bych si příště vzal nějaký deštník, abych zakryl co nejvíce foťák. Pak jsme šli dál v domnění, že nás vede průvodce na další vodopády, jenže tomu tak nebylo. Průvodce totiž vychytrale počítal každý proud vodopádu jako jeden. Takže jsme měli našich 6 vodopádu za s sebou. Mohu ale říct, že to stačilo. Kdybychom chtěli probádat celou oblast, museli bychom na to mít více času.
Sever Bali
Nechtěli jsme se vracet do Ubudu stejnou trasou a tak jsme pokračovali neobvyklou trasou přes sever Bali zpět. Vesničky, kterými jsme projížděli, byly nedotčené turismem a my si mohli ze sedla skútru vychutnat úžasnou atmosféru Bali. Pak jsme to vzali přes kalderu Baturu zpět. A protože se schylovalo k západu slunce, začali jsme na skútru mrznou. Projížděli jsme horským terénem a bylo tam opravdu chladno. Chtěl jsem v okolí Baturu navštívit ještě nějaké chrámy a pofotit západ slunce, ale byli jsme tak prochladlí, že jsme se snažili co nejdříve klesnou do nižších poloh, kde už bylo tepleji. Namířili jsme to hned na masáž do Ubudu a později na dýmku do místního dýmkového podniku. Byl to úžasný den, který stál opravdu za to.
Canggu a Beach Club
Když jsem byl na Bali poprvé, bydleli jsme v oblasti Canggu, která je ve znamení surfování na vlnách, hipsterské atmosféry a plážové pohody. Často jsem tehdy navštěvoval pláž Echo a tam se slunil. Tehdy jsem nechodil do žádných klubů, takže jsem chtěl tentokrát udělat menší upgrade a zažít i nějaký ten plážový klub.
Původně jsme tam chtěli taxikem, abychom si mohli dát nějaké drinky, ale nakonec vyhrál opět skútr. Namířili jsme to do Canggu a zakotvili v plážovém klubu The Lawn. Do klubu může vstoupit teprve po zaplacení zálohy, ze které pak čerpáte útratu. Místa byla rozdělena podle útraty od 500 Kč výše.
Lehli jsme si pod krásné bílé slunečníky přímo na pláži před klubem. Mohli jsme použít i klubový bazén. Slunili jsme se a pozorovali život na pláži. Byla to těžká pohoda. Když přicházel západ slunce, atmosféra pláže houstla. Ty barvy, surfaři na vlnách a pohodoví lidé všude okolo. Toto mi vážně bude chybět, myslel jsem si v duchu. Už za pár dní budu po tom neuvěřitelném dobdrodružství zpět v Ostravě.
Chrám Gunung Kawi
Předposlední den se nám trochu pokazilo počasí, nicméně vůbec nám to nevadilo. Celý měsíc na Bali jsem měli nádherné slunečné počasí bez deště. Zvykli jsme si tolik na azurovou oblohu až jsme skoro zapomněli jak vypadají šedivé mraky. I když ale byli mraky a malé přeháňky, vyjeli jsem na skútru k chrámu vytesaném v kameni. Po příjezdu na parkoviště u chrámu se na nás vrhli prodavačky s tím, že si musíme za každou cenu koupit sarong. My ale věděli, že na svatých místech většinou sarongy půjčují u vstupu. I tentokrát tomu tak bylo a to celé divadlo se prodavačkám nepovedlo. Bylo mi jich trochu líto. K samotnému chrámu se scházelo do kaňonu obklopeném rýžovými políčky a džungli. Chrám byl velice neobvyklý. Byl totiž vytesaný do kamene způsobem jaký jsme na Bali nikde ještě neviděli. Všechny obřadní místa jsme prošli a nafotili. Pak jsme se vydali dál podél říčky ke skrytým menším vodopádům. Teprve později jsem si uvědomil, že se zde točil jeden ze záběrů tance Kecak v nádherném filmu Bakara, který všem moc doporučuji ke shlédnutí.
Návrat do reality
Po půl roce v Asii jsem se vrátil do Česka. Když jsem jel ve vlaku z Prahy do Ostravy byl jsem nadšený z naší krásné čisté krajiny. Máme tady vše tak kultivované. Doma jsem vybalil všechny ty suvenýry z cest a říkal si, kdy vyjedu za dobrodružstvím znovu. Život tady doma je natolik odlišný od života na cestách, že si mnohdy říkám, zda není pobyt doma plýtváním životního času. Po cestě v Asii jsem si ale uvědomil, jak je pro mne důležité zázemí. Prostě domov, kde najdu vždy komfort, stabilitu, rodinu a přátelé. To na cestách asi nikdy mít nebudu. Je to buď a nebo...
Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi ji prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.
Článek byl publikován: 15. 07. 2018
