23. týden v Asii: Život a rutina všedního dne na Bali

Cestovatelský seriál

Není moc míst v Asii, kde bych si dovedl představit žít delší dobu. Ostrov Bali je ale místo, kde bych klidně pár měsíců či pár let strávit mohl. Je to ovlivněno převážně tím, že je zde pokupě několik pro mě důležitých faktorů.

Proč bych mohl na Bali opravdu žít?

  1. Nádherná příroda - plná míst, kterou můžete objevovat klidně každý den v roce.
  2. Úžasné počasí - zatím tu máme tropické teploty, azurové nebe a žádný déšť. Samozřejmě je tu i část roku s obdobím dešťů, ale to bych určitě taky přežil.
  3. Neuvěřitelně magický život místních lidí, kteří věří na nejrůznější duchy a démony, uctívají je a pořádají velmi působivé obřady, hudební počiny či průvody po ulicích.
  4. Perfektní dostupnost služeb - možná bych dokonce řekl, že v některých oblastech lepší než u nás - originální restaurace plné skvělého jídla (ať už místního nebo západního), skvělé masáže, potraviny na každém kroku, obchůdky s krásným oblečením a s originálními věcičkami, bary s každodenní živou hudbou a prostě vše, co člověk k životu potřebuje.
  5. Komunita - je zde opravdu hodně cestovatelů z celého světa, kteří zde krátkodobě nebo dlouhodobě žijí. Je zde tedy skvělá možnost vybudovat si i nějaká přátelství. 
NOVINKA!

KALENDÁŘ LYSÁ HORA 2019

Kalendář je plný jedinečných okamžiků z místa, které možná velmi dobře znáte. V kalendáři na Vás čeká celkových 27 fotografií za okamžiků, které se opakují mnohdy jen jednou za několik let. Inverze v zimě, kdy si připadáte na Lysé hoře, jako na ostrově v moři. Paprsky v lese, které vypadají jako zeslané z nebes a nebo zamrzlá mlhavá atmosféra podoby Lysé hory v zimě.

Dobrodružný stereotyp

Za dva týdny na ostrově jsme si stihli vytvořit tak trochu rutinu. Ráno po snídaní pracujeme několik hodin vzdáleně přes počítač a následně spojíme pozdní oběd s nějakým výletem. Poté většinou v centru Ubudu strávíme několik hodin večeří, masážemi nebo kouřením vodní dýmky v místním baru. Neříkám to rád, ale stačilo málo a už mám opět v hlavě vodní dýmku jako zastávku, kamkoliv jedeme. Možná je to tím, že se návrat do Česka blíží a moje hlava se už připravuje na steretyp, který jsem měl doma před odjezdem do Asie. Tehdy jsem navštěvoval ostravskou Čajovnu na Rynku s dýmkou několikrát za týden.

V další části článku se dozvíte, co zajímavého jsme v minulém týdnu navštívili.

NOVINKA!

KALENDÁŘ LYSÁ HORA 2019

Kalendář je plný jedinečných okamžiků z místa, které možná velmi dobře znáte. V kalendáři na Vás čeká celkových 27 fotografií za okamžiků, které se opakují mnohdy jen jednou za několik let. Inverze v zimě, kdy si připadáte na Lysé hoře, jako na ostrově v moři. Paprsky v lese, které vypadají jako zeslané z nebes a nebo zamrzlá mlhavá atmosféra podoby Lysé hory v zimě.

Utajený vodopád Tukad Cepung Waterfall

Vodopád jsem našel na instagramu, ale dalo zabrat, než jsem našel polohu a jeho název. Nakonec se podařilo a my se k němu vydali. Na nenápadné místo bez turistů jsme dojeli zhruba za hodinu na skútru. Sešli jsme po schůdcích do kaňonu a nestačili se divit. Byly zde úžasné skalní soutěsky. Na konci byl samozřejmě často fotografovaný vodopád.

To pravé světelné divadlo ale začalo, jakmile se opřely paprsky slunce do rozprášené vody vodopádu. Do té doby jsem si myslel, že měli lidé na paprsky jenom štěstí, ale ony tu jsou pokaždé, když svítí slunce! Úžasný zážitek.

Největší chrám na Bali - Besakih

Návštěvu vodopádu jsme pak spojili s prohlídkou největšího chrámu Besakih, který je pod sopkou Agung. Ta ještě nedávno chrlila prach a hrozila výbuchem. Vypadalo to tu ale úplně v pohodě. Po nějaké sopečné aktivitě ani známka.

Chrám je velmi posvátný a do mnohých částí je vstup turistům zakázán. Nicméně i přes ploty se dají nafotit docela zajímavé fotky.

Balijský ceremoniál

Jednoho dne ráno po snídani jsme zaslechli typickou balijskou cinkavou melodii. Bylo nám jasné, že je někde v okolí duchovní obřad. Neváhal jsem ani vteřinu, popadnul fotoaparát a vydal se za zvukem. Kousek od našeho ubytování se v jednom domě opravdu pořádala nějaká akce.

Někteří balijci seděli před domem, jiní hráli na gamelány a dva pánové byli převlečení za démony a hádali se mezi sebou. Další lidé seděli v hloučcích na nádvoří domu a jiní nosili obětiny na různá místa. Dokonce tu seděl jakýsi šaman, který pravidelně odšeptával modlitby a zvonil na zvonek.

Bylo mi sice trapně chodit mezi těmito lidmi, kteří něco dělali a já neměl ani páru o tom co, ale snažíl jsem se je nerušeně pozorovat a udělat nějaký foto dokument. Všichni byli velice vřelí a dokonce mi dali vodu a nějaký balíček oříšků a sladkosti.

Když se ale začali rvát kohouti na ulice před domem, šlo do tuhého. Kohouti se do sebe pustili a tomu, co byl v boji slabší, byl vražen dráp toho silnějšího přímo do srdce. Vystřikla krev. Kohout byl odhozen na barevné obětiny a cukal sebou do posledního. Bylo opravdu neskutečné tento děj pozorovat. Nikdy jsem neviděl obětování zvířete. V hotele jsem se nakonec zeptal hostitele a on mi vysvětlil, že se jednalo o obřad, který místní pořádají, když se dostaví nový dům. Takže taková kolaudace v balijském stylu.

Pláž Kuta Beach

No a abychom konečně vyzkoušeli i nějakou tu pláž po dvou týdnech na Bali, vydali jsme se na tu nejvíce turistickou. Pláž Kuta se nachází na jihu hlavního města Denpasaru. Z Ubudu jsme jeli k pláži něco přes hodinu, i když je to jen asi 30 km. Provoz na Bali je prostě hrozný. Na pláži jsou super lehátka a můžete zde strávit pěkné odpoledne až do západu slunce. Moře bylo docela studené, ale asi jsme už zhýčkání hotelovým bazénem. Vlny ale byly horší. Koupat se moc nedalo. Taky jsme tu viděli obřad, kdy Balijci pouštěli své obětiny do moře. Není se pak čemu divit, že mají na plážích bordel.

Jak tedy vidíte, na Bali se toho dá za týden zažít opravdu hodně a na mě konečně znovu dýchla ta opravdová atmosféra Bali. Je to prostě ostrov Bohů. 


Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi jí prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.

Článek byl publikován: 25. 04. 2018