20. týden v Asii: Památky a výlety ve městě Yogyakarta

Cestopisný seriál

Jsme více jak týden ve městě Yogyakarta na Javě. Za tu krátkou chvíli jsme neobvykle rychle nasáli atmosféru tohoto nevšedního města. I když zde žije přes 3 miliony lidí, člověk si připadá v určitých částech města velmi poklidně. Tedy až na ten provoz. Ten je tady opravdu šílený. Pokud se chcete dostat na druhou stranu města, zabere Vám to i hodinu nebo déle.

My jsme ubytovaní v krásném MJ Homestay v jižní části města. V bezprostředním okolí jsou kavárničky, restaurace a různorodé obchůdky s originálními výrobky. Najdete tu nejrůznější sošky, batikované látky či oblečení a neobvyklou bižuterii. Vše za příznivé ceny. Město nabízí samozřejmě i velké obchoďáky s elektronikou, kiny, prostě vše, co byste případně potřebovali.

Hned za městem se rozprostírají rýžová políčka, která jsou tak zelená, až tomu člověk nemůže uvěřit. Barvy a kontrast tu jsou jako z nějakého filtru v počítači. Pokud Vás přestanou bavit rýžová políčka, můžete zajet kousek opodál na pláže k moři nebo do hor, kde jsou úžasné vyhlídky do kraje.

Yogyakarta - Chiang Mai Indonésie

Mohu zcela jistě říci, že mi Jogja (zkrácený název města) připomíná Chiang Mai v Thajsku, který je už několik let rájem digitálních nomádů. Samozřejmě je zde úplně jiná kultura a prostředí, ale faktory, které zde digitální nomád ocení, jsou velmi podobné. Je zde super dostupnost služeb a zboží, je zde solidní mobilní internet, příjemné “hipster” kavárny, několik coworkingových center a pestrá paleta možností vyjet za město a objevovat neskutečně nádhernou přírodu. My zde budeme ještě necelý týden, ale dovedu si tady někdy příště představit klidně i měsíční nebo delší pobyt.

Lidé muslimští

Taky lidé tu jsou velmi vstřícní, usměvaví a ochotní. Mnoho z nich umí dobře anglicky a po zkušenostech z Vietnamu, je to příjemná změna. A to jsou v drtivě většině muslimové, ze kterých má nejeden Čech strach a má k nim předsudky. Jediné, co bych těmto lidem vytkl, jsou neuvěřitelně otravné motlitby, které vycházejí několikrát denně z mešit. Každý den nás krátce po 4 hodině budí mešita, která je hned vedle nás. Kdyby ta melodie byla aspoň příjemná a hezká, ale mnohdy je to naprosto strašné. Představte si nějakého totálně ožralého dědka, pozdě v noci, u nás na vesnici, snažícího se zpívat při cestě domů z hospody. A představte si to 5x denně na plné pecky!

Pláž Parangritis

Parangtritis beach, Sand dunes a Puncak Becici

Někdy z kraje týdne jsme si na pronajaté motorce udělali celodenní výlet. První zastávkou byla samozřejmě pláž, kde jsme si chtěli udělat pořádný relax a trochu se okoupat. Situace ale nebyla úplně ideální. Za prvé tu byly velké vlny a za druhé, když vidíte všechny ty lidi muslimské, kteří jsou oblečení, tak se Vám ani do plavek moc nechce. Abyste je náhodou ještě nepohoršili! No já to nakonec stejně udělal, ale ty vlny mi veškeré snažení o příjemný pobyt v teplém moři stejně překazily. Písek tu byl tmavý - zřejmě to byl písek sopečný. Na pláži jsem natočil i krátké live video na facebooku, tak na něho určitě mrkněte.

Po asi hodině sezení pod slunečníkem jsme se rozhodli jet dál, na písečné duny. Ty se nacházejí kousek od pláže. Písek zde navály větry pravděpodobně až z Austrálie. Nakonec zde byla stěží jedna duna, kterou jsme vylezli. Okolo poledne byl písek ohromně rozpálený a byl zde vyprahlý horký vzduch. Na místě si můžete půjčit dokonce sandboard a pokusit se sjet písečnou dunu. My to v tom horku radějí ani nezkoušeli.

Parangkusumo Sand Dunes

Pak jsme si to namířili do kopců k vyhlídce Puncak Becici. Mezitim jsme ještě odbočili do údolí, kde byl opravdu autentický život místních obyvatel. Sklízeli právě rýži a tu sušili na plátnech přímo na cestě. Všichni se na nás vřele usmívali. Následně jsme jeli k vyhlídce. Jakmile jsme vystoupali po cestě výše, tropické lesy se proměnily v husté lesy borovic.

Puncac Becici

Za celou dobu jsme nepotkali snad jediného turistu ze západu. Bylo zde jen množství místních, kteří zde vyjeli podobně jako my na výlet. U vyhlídky jsme zaparkovali, prošli přes borovicový les až na vyhlídku. Měli jsme vidět krásný výhled na město Yogyakarta a nad ní měla být sopka Merapi. Bohužel nám výhled překazila bouřka v dáli a tak jsme toho moc neviděli. Sjeli jsme do města a dali si večeři ve skvělé kavárně a restauraci Move On.

Puncac Becici

Tisíc let starý chrám Prambanan

Další den jsme vyrazili na skútru přes dopravní zácpy městem až k hinduistickému chrámu Prambanan, který je přes tisíc let starý. Zaplatili jsme za vstup přes 400 Kč na osobu a vešli do areálu. Překvapilo mě, jak to tady měli hezky uklizené a jak pečovali o vzhled celého areálu. Chrámové místo bylo fascinující. Hned jak jsme vstoupili na svatou půdu, tak se nás ujaly příjemné mladé studentky turismu, které nám nabídly, že nás provedou chrámy zdarma, protože to mají v rámci školy jako cvičeni. Překvapilo nás, jak dobře uměli anglicky a jak jim to šlo. Povídali nám o hlavních chrámech zasvěcených postavám hinduismu - Shiva, Ganesha, Vishnu, Brahma. Pak nás studentky požádaly o vyplnění formulářů do školy a o selfie. Z místa jsem taktéž natočil live video, tak se na něj určitě zase mrkněte. Přece jenom dá video mnohdy za tisíce slov.

Brambanan, Java

V komplexu jsou ještě další menší chrámy a tak jsme se šli k nim projít. Nejvíce mě zaujal Candi Sewu, který byl sice z velké části poškozený zemětřesením, ale při troše fantazie si člověk dokáže představit, jak to tady museli být úchvatné. Navíc zde nebyli žádní turisti, tak na mě opět dýchla atmosféra starých dob.

Prambanan

Musím říct, že mě celkově tento chrámový komplex zaujal. Je úžasné, jak to tady znovu postavili po několika zemětřeseních, z nichž jedno ničivé bylo teprve nedávno, v roce 2006. Taky si mohl člověk udělat srovnání s chrámem Angkor Wat v Kambodži. Některé stavby vypadaly velmi podobně. 

Candi Sewu

Na východ slunce k chrámu Borobudur 

Borobudur je starý buddhistický chrám, který byl postaven někdy v 9. století n.l.. Je tedy taktéž přes tisíc let starý. Mnoho turistů zde míří právě na východ slunce a my jsme nebyli jiní. Co jsme ale udělali jinak byl způsob dopravy. Mnozí turisté si zaplatí v místní cestovce předražený výlet a nechá si vše zprostředkovat. Po přečtení několika zahraničních článků, jsem ale neviděl žádnou přidanou hodnotu výletu organizovaném cestovkou. Ba naopak. Byli bychom omezení jejich programem.

Borobudur, východ slunce

Tak jsme dnes vyjeli okolo 4:20 z našeho ubytování a fičeli na skútru do 44 km vzdáleného Borobudur. Cesta nebyla náročná a asi po hodině jsme byli na místě. Brány komplexu byly ještě zavřené. My ale věděli, že se chrám otevírá až v 6:00. 

Pokud byste chtěli na východ slunce ještě dříve, museli byste se nechat ubytovat v hotelu Manohara resort, který se nachází poblíž chrámu. Hotel nabízí údajně za dvojnásobnou cenu možnost jít na chrám už po 4:00. Nocleh je v hotelu drahý a celkově to za to nestojí.

Tak jsme čekali a k nám se postupně přidali další turisti. Začalo svítat a já jednom doufal, že nějaké to dobré světlo stihnu a vyfotím chrám v plné kráse ranního světla. Zaplatili jsme okolo 500 Kč za osobu a rychle mířili na vrcholek chrámu. Chrám měl několik pater a působil jako pyramida. Už z dálky jsme viděli, že nahoře už nějací lidé jsou. Asi to byli ti, co si zaplatili dřívější vstup. Když jsme došli udýchaní nahoru, věděl jsem, že ještě není pozdě. Slunce bylo do doby našeho příchodu stejně za mrakem, takže začalo zrovna vycházet. Světlo bylo nádherné. Jenom jsem musel jako fotograf neustále dávat pozor, aby mi někdo nelezl do záběru. Po fotografické euforii jsem udělal další live video na facebooku. Musím říci, že Borobudur je jeden z nekrasnějších chrámu, co jsme viděl. Fresky, kterých je na na obvodových zdech přes 2600, vypráví život Buddhy a jsou opravdu dost zachovalé a nádherné.

Boroburud, Java, Indonesie

Na Javě byl kdysi Hinduismus a Budhismus. Od 14. století ovládl Javu Islám a já si říkám, kde je ta naše jistota, že Evropa nebude jednou taky muslimská? Lidé na Javě pokládají svou muslimskou kulturu za něco, co je jejich a nemají žádný odpor nebo předsudky. Mají to už tak zažité, že jim ani nepřijde, že byli někdy kdysi jiní. Stejně tak my v Evropě. Před příchodem Cyrila a Metoděje jsme byli pohani a klaněli se před Radegastem. Nyní jsme téměř všichni bezvěrci. Kde ale bereme víru, že to tak zůstane? Co když budeme za 500 let budhisté, hinduisté a nebo třeba muslimové?

Borobudur, Digitramp

Okolo sedmé jsme sešli kolem krámků se suvenýry k parkovišti a jeli dál. Naplánoval jsem totiž, že pojedeme k blízké čajové plantáži.

Čajové plantáže Nglinggo

Od Borobuduru jsme jeli do hor. Cesta se zdála v pohodě, ale stačilo jen několik zatáček a zjistili jsme, že nám síla našeho skútru nestačí. Michal musel několikrát ze skútru seskočit, abych vůbec do kopce vyjel. Projížděli jsme ale úžasnou přírodou, viděli jsme nádherné výhledy na zalesněné kopce. Projížděli jsme taky kolem několika domků, kde se na nás vždy s vřelým pohledem usmáli místní. Myslím, že tady asi moc turistů nejezdí. Cesta se změnila v cestu kamenitou a v některých místech jsme dokonce jeli cestou lesní. V některých chvílích jsem Google Maps proklínal a litoval Michala, který musel pěšky do prudkého kopce za mnou.

Nglinggo čajové plantáže

Nakonec jsem ale na čajové plantáže dorazili. Bylo tu několik typických vyhlídek a taky skvělý džíp, kde jsem opatrně vlezl a nechal se vyfotit. Džíp byl na hraně skály a pod skálou obrovská propast. Když jsem do džípu kvůli fotce lezl, celý se houpal a já jen doufal, ať se neuvolní. Stálo to ale za to! Připadal jsem si jako ve hře Uncharted 4 pro PlayStation.

Čajové plantáže pro nás zas tak úžasné nebyly. Už jsme jich hodně viděli na Srí Lance a taky v Thajsku. Pro člověka, co je ale nikdy neviděl, by to bylo ale určitě úžasné.

Z čajové plantáže jsme sjeli dolů k hlavní silnici a pak kolem nádherných rýžových políček zpět do Yogyakarty. Jelikož bylo poledne, dali jsme si oběd, vrátili se do ubytování a spali až do teď.

Ryžová pole Jogja


Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi jí prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho nasdílej prosím na tvůj facebook. Tím vším mi pomůžeš v motivaci psát další články z mých cest.

Článek byl publikován: 07. 04. 2018