11. týden v Asii: Siem Reap a Koh Ker, Kambodža

Cestovatelský seriál

Sbalení a připravení jsme vyjeli po deváté ranní na skútru z hotelu a namířili si to daleko na severovýchod, kde se měl nacházet chrámový komplex s pyramidou. Hlavní silnice, po které jsme jeli, byla prašná, hlučná a jelikož nás čekalo téměř přes 100 km jedním směrem, musel jsem opravdu zrychlit. Jeli jsme rychlostí téměř 80 km/h kličkující mezi dalšími skútry, kamióny a náklaďáky. Nejprve jsme míjeli zděné domy, dále za městem už jen chatrče a typické kambodžské vesnické domky. Místní věděli, že poutníkům může během cesty vyhládnout, a tak připraveni čekali na ty, co zastaví zrovna u nich. Přes 2 km jsme míjeli zvláštní stánky, kde Kambodžanky udily na žhavém uhlí jakési bambusové odřezky  plněné rýží. Neměli jsme odvahu vyzkoušet. Spěchali jsme.

Když jsme konečně dorazili k odbočce z hlavní silnice, oddechl jsem si. Teď nás čeká už klidnější část. Netrvalo to ale dlouho a narazili jsme na první překážku. Skútr začal těžknout a já měl jasno. Defekt! Když se to stane člověku v Asii poprvé, začne panikařit. Já zůstal v klidu a jel opatrně dál a asi po sto metrech dojel k chatrči, kde byl Kambodžan s pneumatikami. Ujal se skútru a po pár chvílích nám ukázal, že již zalepená díra se odlepila. No tak ji zase zalepil a my jeli po chvilce dál. Po ani ne 200 metrech zalepená díra praskla znovu. No, byli jsme od Siem Reap asi 40 km, takže jsem si říkal, že pokud to takhle bude pokračovat po zbytek dne, moc daleko nedojedeme. Popojeli jsme zase o kousek dál a dorazili k chatce, kde byly opět pneumatiky. Tentokrát se nás ujal človíček, který mne natolik uchvátil svým životem, že jsem o něm napsal krátký příběh:

Příběh o Nongvuthovi

Nongvutha se narodil s hrbem, má krátké nohy a pokroucené ruce. Bydlí v malém příbytku u cesty daleko od velkých měst. Svůj život zasvětil pneumatikám. Ten pocit, když starou pneumatiku vymění za novou, mu vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Nongvutha bydlí také s kachnou, která se právě stará o své mláďátka a má souseda kadeřníka. Občas mu v chatrči vypadává signál v mobilu, a proto se jednou tak rozčilil, že svůj drahocenný mobil hodil o zem.

Většinou opravuje pneumatiky místním lidem, ale jednou za čas, jako třeba dnes, se u něho z čista jasna objeví cestovatelé až z dalekého Česka. Musel tedy pneumatiku vytáhnout, odmontovat výfuk, a dokonce musel dojet pro novou duši do blízké vesnice. Nakonec vše zdárně opravil, dostal od kluků dolary a na tváři se mu vykouzlil ten jeho úsměv.

Krajina, kterou jsme dál projížděli, byla zvláštní. Nebyl tu už takový shon jako ve městech, lidé tu hospodařili ve svých opravdu skromných chatkách, obdělávali svá pole a sklízeli zvláštní plodinu, která vypadala jako řepa. Tu pak sušili kolem prašných cest na slunci a řezali na malé kousky. Projeli jsme také místy, kde byly požáry a krajina vypadala jako po katastrofě. Kde je ten rozsáhlý deštný prales?

Pak jsme docela dost zničení konečně dojeli do chrámového komplexu Koh Ker. Komplex se nacházel ve stepním suchém lese. Na parkovišti před hlavním chrámem turistů moc nebylo, spíše zde bylo mnoho místních a taky mniši. Měli jsme hlad, tak jsme zamířili do nejbližší restaurace, kde bylo ale menu dost předražené. V některých restauracích kolem chrámů to tak dělají schválně. Bohatí to zaplatí a chudým Čechům, co se cukají, dají normální cenu. Přitom ostražitě šeptají, aby to ti bohatí turisté u vedlejších stolu nezaslechli.

Pak jsme vešli do prvních částí chrámů Koh Ker. Bylo mi strašné teplo a musel jsem pořád pít. Krajina zde byla opravdu vyprahlá. Ruiny byly starší než Angor Wat a byly plné tajemství. Co mne ale opravdu ohromilo, byla pyramida. Byla to moje první klasická pyramida, kterou jsem viděl na vlastní oči. Byl jsem velmi potěšen, že se na vrcholek pyramidy dá dojít. A tak jsme se vydali nahoru. Na vrcholu pyramidy byl krásný výhled na celý kraj. Nikde nebylo nic. Jen lesy a příroda. Chatky a civilizace byly skryté. Na vrcholu pyramidy jsem také pociťoval něco, co jsem si v prvních momentech vlastně ani neuvědomoval. Říká se, a dokonce to některá měření opravdu potvrdila, že v okolí pyramid jsou energetické toky. Ať jsem cítil zrovna zázračnou energii, nebo ne, byl jsem plný úžasu a dojetí. To jsou ty chvíle, kvůli kterým cestuji. Okamžiky, které ve Vás vyvolají pocity, které jste nikdy nezažili a které si budete pamatovat navždy. Jen mi je opravdu líto, že jsem na vrcholku pyramidy nestrávil více času v klidu. Jsem totiž člověk hyperaktivní a musel jsem jít rychle dál objevovat. Místo toho, abych se zastavil a vnímal to vše kolem trochu hlouběji.

Po návštěvě hlavního chrámu jsme ještě prozkoumali další ruiny v komplexu a vydali se zpět do města Siem Reap. Čekalo nás dalších 100 km. Byli jsme už teď docela vyčerpaní a ta cesta nás děsila. Cesta byla nekonečná. Zrychlil jsem téměř na 90 km v hodině stabilní rychlosti. Bolel mě zadek, bolely mě uši. Ale nakonec jsme dorazili do Siem Reap ještě před úplnou tmou. Michal byl vyřízený a tvrdil, že tak daleko na skútru už nejede. Já byl ale spokojený. Výlet se podařil.

NOVINKA!

KALENDÁŘ ASIE 2019

Kalendář je plný jedinečných okamžiků z natolik exotických míst, že Vás každý pohled přenese na pár okamžiku na ostrovy v Thajsku, ke starobylým ruinám do Kambodžy, do autentického Vietnamu, sopečné Jávy nebo na ostrov Bali, kde je sídlo bohů.

Duše Kambodži

Po necelých 3 týdnech mohu říct, že se mi duše této země začíná vrývat pod kůži. Ze začátku jsem se trochu bál zdejší chudoby, ale nyní to vnímám úplně jinak a hodně mě to inspiruje. Chudoba, resp. podmínky ve kterých zdejší lidé žijí, ve mne vyvolávají neskutečné pocity. Mnohdy si říkám, zda se nemají dokonce lépe než my v té západní společnosti. Ano, nemají nejnovější iPhone a nemají zaměstnání, které navštěvují od devíti do pěti. Mají jenom sebe a své blízké. V kambodžských vesnicích běhají všude děti, mezi nimi slepice, kuřátka a štěňata. Matky v hloučcích drbají nad životem, perou a starají se o svá skromná hospodářství.

Chudoba versus bohatství

Na cestách se vždycky setkávám s tím, že čím skromnější podmínky života, tím více jsou lidé spolu. Mají vřelé vztahy a mají srdce pro komunitu. Možná si to jenom myslím, ale jsem o tom čím dal více přesvědčený. Tam u nás v těch šedých panelácích sousedy kolikrát ani nepozdravíme. Když je soused nemocný, když ztratí práci nebo když má narozeniny, nikdo to neřeší a v drtivé většině to ani nevíme. Je to správně? Celý život bojuji tak trochu se zklamáním u blízkých, kteří se mnohdy zachovají v důležitých situacích jinak, než bych čekal. Chybí mi takové to “jeden za všechny, všichni za jednoho”. To u nás úplně vymizelo. Jsme chladný západní svět, který se stará jen o své osobní zájmy a hledá alibi kdykoliv, když by měl něco udělat pro ostatní na úkor sebe sama. Ano, i ty naše ploty kolem rodinných domků vyjadřují to, jací jsme. Tady nemají ploty žádné! 

Kdo je tedy opravdu bohatý? Bohatí nebo ti chudí?


Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi jí prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.

Článek byl publikován: 31. 01. 2018