Půl roku v Asii - 7. týden

Skrz psaní těchto týdenních článků jsem si začal uvědomovat, jak je ten život neuvěřitelně pestrý. Člověk, pokud si neshrne předchozí týden, tak si skoro ani neuvědomí, co zažil a jaké to mělo důsledky nebo ponaučení. Je zřejmé, že mi každý týden na této cestě dává úplně něco jiného. Něco, na co možná nikdy nezapomenu. Něco, co mě učí být sám sebou.

Mushroom Bar

Na Koh Lantě jsem podruhé a myslel jsem si, že mě už nic nemůže překvapit. No, jenže překvapilo a to tak, že si to budu pamatovat asi po zbytek života. Předposlední den v roce jsme si to zvědavě namířili do baru s názvem Mushroom Bar. V baru prodávají nejrůznější nápoje štěstí. Někdo dá přednost běžnému pivku či alkoholu, někdo sáhne po jointu a někdo jako já začne googlit, co to jsou vlastně ty magické lysohlávky. Začne pročítat mnoho článků s kontroverzním popisem účinků těchto hub. Nakonec zjistí, že lysohlávky byly po staletí použivány nejrůznějšími šamany a kulty pro dosažení stavů, které Vám mohou odkrýt neuvěřitelné části mysli. Části Vaší mysli, o kterých jste neměli ani tušení. No nedivte se, že jsem to chtěl vyzkoušet taky.

Mushroom Bar

Happy juice

Cena za “džus” z houbiček tu nebyla úplně příznivá. Jeden koktejl stál v přepočtu asi 500 Kč. Byl jsem opatrný. Četl jsem totiž na internetu, že jsou v Thajsku organizované skupiny, které nalákají turisty třeba na jointa a pak zavolají policajty, kteří je pak uvězní. Turista pak sedí v předběžném zadržení klidně i měsíc, dokud nezaplatí vysoké náklady na advokáta pod záminkou vězení. Když turista zaplatí, všechny strany se o peníze rozdělí. Měl jsem tedy oprávněné obavy z toho, že na to může někdo přijít. Nicméně vše v baru vypadalo poklidně a bylo zde několik normálních lidí, včetně jednoho týpka z Kohubu. Tak jsem to šel objednat. Chuť “džusu” nebyla moc příjemná. Nemám rád houby. Takže vypít houby s ananásovým džusem a kokosovým mlékem nebyl příjemný zážitek. Což o to, ale asi po 20 minutách to začalo působit a já začal dostávat závrať. Cítil jsem se nepohodlně. Štvalo mě posezení, které bylo tvrdé. Pak jsem se zaměřil na oblohu a zapadající slunce. Začal jsem si připadat jako ve filmu. Celá ta scéna baru a jeho typických lampiček, příliv a západ slunce, dostával nové rozměry. Moje zrakové vnímání se začalo měnit. V jednu chvíli jsem viděl na vlastní oči, jak se začala vlnit obloha. Mozek si zřejmě spojil vlnící moře a přidal vlny do oblohy.

Autistická Číňanka - plavkyně

Celou dobu jsem byl normálně při vědomí. Mohl jsem analyticky hodnotit situaci a vyhodnocovat ji. Pak jsem ale začal slyšet podivné skřeky. Vedle baru se začala připravovat nějaká Číňanka na plavání. Byla oblečená do jednodílných plavek a na hlavě nechyběla plavecká čepice. Cvičila jako na spartakiádě a přitom hekala. Nicméně, zatím jsem to tak neřešil. Jenže ona fakt vlezla do vody a začala plavat dost profesionálně. Za ní k tomu plaval chlapík, který ji snad kontroloval a doprovázel jako osobní trenér. Oba plavali sem a tam za sebou a slunce mezitím zapadlo. Tato zcéna působila tak komicky, že jsem se musel zeptat, zda to vidí i ostatní. Už jsem si myslel, že mám snad halucinace. Postarší zhulená Němka se starším Němcem vedle mně, potvrdili, že Číňanku znají a že není normální. Prý tu toto divadlo předvádí docela často. A ten její pomocník je prý taky nenormální. Po dokončení plavání proběhla zase spartakiáda a hekání. Asi se nemusíte divit, že jsme všichni brečeli smíchem.

Fireshow ve Freedomu Baru

Setmělo se a pláž Khong Klong začala být kouzelná. Všechny ty bary svítili krásnými barvami a měsíc se odrážel v moři. Přiliv dosáhl svého maxima a moře bylo jen pár metrů od baru. V jednu chvíli jsem si připadal jako na prapodivném korábu, který pluje na moři. Poté jsme se rozhodli, že se půjdeme projít dál po pláží a možná se najíst. Po pár minutách jsme došli do vedlejšího baru s názvem Freedom Bar. Zase jsem nemohl uvěřit, co vidím. Tak nádherný bar jsem v životě neviděl

Bar byl velmi komplexní. Nacházely se zde gauče, kulečníkové stoly, část kde lidé ležely v boxech na zemi a dokonce tam měli tatéra. Vše bylo ve stylu Hippie, výzdoba byla z nejrůznějších přírodních materiálů - kořenů a větví a vše doprovázely pestrobarevná světla a skvělá hudba. Opět jsem si připadal jako v nějakém americkém filmu. Sedli jsme si na pláž před bar a jen tak kecali a pozorovali lidi kolem. Účinky houbiček už zřejmě pominuly a já byl zcela v pohodě. Najednou se tu začalo něco chystat. A byla to fireshow, o které jsme vůbec nevěděli. Akrobaté namáčeli své tyče a lana do benzínu a následně s nimi házeli a točili všemi směry v rytmu dokonalé hudby. Fireshow jsem samozřejmě už viděl, ale tak profesionálně udělanou, zatím ne. Ti profíci se tomu museli věnovat dlouhá léta. Nehledě na fyzickou náročnost. Jeden z akrobatů mě pak vyzval ať jdu za nimi a sednu si na přichystanou židli. Trochu jsem měl obavy, ale proč né. Dal mi do pusy joint, já si sedl a akrobat začal točit obrovskou rychlostí s ohňovou koulí nad mou hlavou. Všichni kolem si mě natáčeli a fotili. Večer plynul dál a já jsem nemohl pochopit jakto, že jsem nic takového nezažil na Koh Lantě už před dvěma lety.

Silvestr na Koh Lantě

Po neskutečném večeru nadešel poslední den v roce 2017 a my jsme neváhali a jeli na stejnou pláž znovu. Po zkušenosti s “džusem” z předchozí noci se není čemu divit, že jsem si ho dal znovu. Vše začalo podobně. Nechutný nápoj, menší závrať, ale pak začalo jít do tuhého. Začal jsem mít pocit, že pořád na něco čekám. Začal jsem se ptát, proč tu sedíme a na co čekáme. Jsem od přírody dost netrpělivý člověk a pod vlivem tohoto nápoje se mi tento pocit ještě více znásobil. Fakt jsem se cítil nekomfortně, plný očekávání a neklidu. Poté jsem začal mít opravdu blbý pocit z baru. Nikdo tu skoro nebyl. Přišli jsme asi moc brzo. Nemohl jsem to vydržet a šli jsme radši do vedlejšího “veselého” baru Freedom. Sedli si zase na koberec s opěrátky před bar. Přitom jak jsem se díval na moře a příboj vln jsem začal mít nepříjemné myšlenky na vodu. Začal jsem mít dokonce i sucho v ústech a pocity, že nemohu dýchat. Myslím, že to bylo spíše psychického původu, než fyzického. Z článků na internetu jsem věděl, že když nastanou potíže s houbičkami, tak se má člověk vymotat s aktuálních myšlenek a zachovat klid. To jsem taky udělal a pak se mi nálada změnila. Začal jsem totiž přemýšlet o existenci života. O tom, jak je vše dokonale propojené. Život v oceánech a tak podobně. Mezitím bouchly nad hlavou první přenádherné rachejtle a začala další fireshow. Vše okolo bylo tak nádherně barevné. Lidé začali pouštět lampiony, které se dlouho vznášely nad mořem. Osvícené bary se odrážely v hladině moře. Připadal jsem si jako v pohádce. Jako v nějakém fantasy filmu. Pak začala analytická nálada a já začal psát do mobilu svou vizi o dušiPodrobněji v tomto článku. Účinky hub pak pominuly a přišel Nový rok. Rachejtle bouchaly nad hladinou moře. Vše osvětloval měsíc před úplňkem a lidé plní radosti slavili na pláži Nový rok. Pak jsme tančili v Mushroom Baru až do rána.

Naše mysl

Musím říct, že zkušeností se zázračnými nápojem mám nyní více než dost. Zkoušet to dál už nemusím. Našel jsem ve své mysli vše, co jsem tam doposud neviděl nebo si nebyl jistý. Díky houbičkám jsem si ověřil, že mám neuvěřitelnou potřebu se realizovat v nějakém umění. Díky abstraktní vizi o duši vím, jak prožít naplněný život. Také jsem si ujasnil, že se chci začít plně věnovat meditaci a kultivaci vlastní mysli.

Žijeme totiž ty svoje normální životy v uspěchané západní společnosti a ani v nejmenším nás nenapadne, se začít učit o tom, co vlastně je ta naše mysl a jak s ní pracovat.

Líbil se ti článek? Tak ho nasdílej prosím na tvůj facebook nebo mi aspoň nechej komentář. Tím mi pomůžeš v motivaci psát další články z mých cest.

Článek byl publikován: 04. 01. 2018


Půl roku v Asii

Digitramp © 2014-2018, kontakt: info@digitramp.cz