15. týden v Asii: Ostrov Phu Quoc, Vietnam
Jsem vyčerpaný. Jsem vyčerpaný z toho, že pořád cestujeme. Jsem vyčerpaný z toho, že nemám jediný celý den, kdy mohu být pouze na jediném místě a nevycházet z domu. Jsem vyčerpaný z přejezdů sem a tam. Cesta z Hanoje na Ha Long Bay, zpět do Hánoje a letadlem na ostrov Phu Quoc, z Phu Quocu na jeden den do Ho Chi Minova Města, zpět do Hanoje a konečně z Hánoje do Ning Binh nebyla úplně ideální.
Těch zážitků bylo ale tolik, že mi přijde poslední týden jako několik měsíců tam doma v Česku. To je vlastně další důvod proč jsem do Asie odjel. Abych si cestováním prodloužil čas a život. Být doma a dělat stejné věci den po dni je totiž tak strašně stereotypní, že člověk přestane rozlišovat dny a dostává se do jistého bezvědomí. Pojďme se tedy podívat ve zkratce, co se dá zažít za týden v Asii.
Nejblbější pláže na Phu Quocu
Po prvních dvou dnech na ostrově Phu Quoc nám to nedalo a rozhodli jsme se, že ty krásné pláže a místa na ostrově přece jenom najdeme. Na internetu jsme se dozvěděli, že je právě pláž Sao Beach ta nejhezčí. Články tvrdily nádherné palmy, průzračné moře, krásně bílý písek. Jedna paní dokonce psala, že to byla nejkrásnější pláž, co viděla. No tak jsme vyrazili. Od ubytování jsme to vzali na skútrech po hlavní silnici až dolů na jih.
Sao Beach
Když jsme dorazili na pláž, pravda se ukázala. Pláž byla hezká a moře tak lákavé, že jsem chtěl okamžitě do něj skočit. Celý obraz nádherného ráje ale zkazily opět odpadky. Na pláži nebyl snad jediný metr čtvereční, kde by nebyl nějaký bordel, ať už přírodní nebo odpad od lidí. Když už jsme našli nějaká solidní lehátka, chtěli za ně 200 Kč za osobu. A na těch starých lehátkách za 50 Kč nás dokonce při platbě ošidili. Sebrali jsme se a šli jsme pryč.
Khem Beach
Další krásnou pláží měla být Khem Beach, kde měl být nádherný nový rezort. Jeli jsme k ní po lesní cestě plné hrbolů a písku a dojeli k chatrčím, kde bylo poměrně dost místních. V chatrčích byla skromná levná restaurace. Když chtěla Hanka na záchod, řekli jí, že záchod je na malém jezírku za stromy. Byla tam kadibudka, ze které šlo vše do vody a ta voda šla, no hádejte kam? Pláž byla docela dlouhá. Zjistili jsme ale, že jsme na jiném místě a že musíme přijet k pláží z druhé strany. Vrátili jsme se tedy po hrbolaté cestě zpět na hlavní silnici. Projeli kolem bývalého ostrovního vězení a dojeli k rezortu, kde nám řekli, že vstup není možný, resp. možný je při zakoupení vstupenky za 500 Kč. Měl jsem nervy. Vrátného jsem ignoroval a šel k pláži skrz rezort. Vrátný neudělal samozřejmě vůbec nic. Co by taky mohl? Bohužel ostatní takovou kuráž neměli a zůstali před rezortem. Rezort i pláž byla opravdu nádherná. Tak jsem jí aspoň vyfotil a šel zpět k ostatním.
Poslední šance byla pláž vedle Khem Beach. Než jsme k ni ale dojeli, cestu nám zatarasili vrátní dalšího rozestavěného rezortu. Honza s Hanku to neubrzdili, dostali smyk a spadli z motorky. Naštěstí v malé rychlosti. Honza si odřel koleno. Atmosféra byla opravdu vypjatá. Bylo poledne, pláž jsme nenašli, a tak jsme šli na oběd. Oběd byl drahý a chuťově nic moc. Tedy spíše nic, než moc...
Ostrovní vězení
Nezbývalo nám nic jiného než na vysněném exotickém ostrově jít do vězení. Vězení, které bylo muzeem strašlivých věcí, co se zde na ostrově odehrály v minulosti. Při procházka vězením, nasáklým negativní atmosférou, pod spalujícím sluncem a s vyprahlými rty, jsem si ale opět uvědomil, jak dobře se přesto vše máme. Ano, nenašli jsme nádhernou pláž a nemohli jsme tak ležet na lehátku, ale aspoň jsme svobodní a nemusíme být někde zavření na vyprahlém slunci bez vody. A v noci nemusíme mrznout a hledat únik z vězení.
Ho Quoc Pagoda
Dával jsem naději poslednímu místu, kterým byl chrám Ho Quoc Pagoda. Musel jsem ostatní docela přemlouvat, abychom tam vůbec jeli a abych řekl pravdu, netvářili se moc nadšeně. Nakonec to bylo první místo, které se mi na ostrově opravdu líbilo. Chrám plný zajímavých zákoutí, bonsají, zvonců a soch byl přesně to, co jsme potřebovali na závěr dne. Tedy až na to, že jsem si při focení jedné fotky namočil celou tašku s peněženkou a doklady do jednoho bonsajového jezírka. To si tak fotíte a netušíte, že máte věci ve vodě.
Neefektivní práce na cestách
Další den jsem se rozhodl, že bude lepší, když si dám pauzu a budu celý den pracovat. Dokonce jsem ostatním řekl, ať klidně někde jedou beze mne. Nakonec se jim taky nechtělo. Ráno po snídani jsem tedy odpracoval pár hodin soustředěné práce. Nicméně pak jsme museli jít na pozdní oběd. Než jsme se vrátili z oběda, bylo 15 hodin. Nemělo smysl hodinu pracovat, protože jsme po 16. hodině chtěli jít aspoň na západ slunce na pláž Mango Bay. Z pláže jsme po večeři přijeli někdy v osm a jak tušíte, to už člověk taky moc práce neudělá.
Tak to bylo i další den a já zjistil, že toto pracovní workflow je naprosto na nic. Resp. záleží hodně na tom, zda máte restauraci blízko a zda mají i ostatní motivaci spěchat. Připadal jsem si totiž, že jsem jediný, který spěchá. Tak či onak, je jisté, že pro digitálního nomáda je nejlepší pracovat vždy celý den v jednom nebo maximálně ve dvou pracovních úsecích. Pokud pracovní den neustále narušují nějaké přesuny, ať už kvůli jídlu nebo kvůli něčemu jinému, je to cesta do nesoustředěného a neefektivního dne.
Zoo a Safari
Na ostrově Phu Quoc jsme navštívili taky Safari a zábavní park. “Combo” lístek na celý den zahrnující safari, zoo, zábavní park, aquapark, stál 800 Kč na osobu. Bylo to docela dost peněz, ale nakonec jsme do toho šli. Hned u vstupu jsme zjistili, že se koná za necelých 15 minut show, tak jsme tam běželi. Show začala. Papoušci na povel přilétali k trenérům, cvičené opice řešily zapeklité úkoly a po celou dobu jednotlivá zvířata trenéři ukazovali lidem v davu, aby si je děti pohladily nebo z blízka prohlédly. Na jednu stranu byla show fajn, na druhou stranu mi bylo zvířat tak nějak líto. Nicméně zvířata vypadala opravdu dobře. I v celé zoo byly výběhy udržované a zvířata vypadala spokojená. Zoo mi trochu připomínalo zoo na Tenerifie, které bylo nejkrásnější, co jsem viděl.
Do safari se jezdilo velkými autobusy a člověk měl možnost vidět všechny ty tygry, zebry a lvy z okna autobusu a to jen pokud byl u okna a na správné straně. Osobně jsem si to moc neužil, ale tygři tam byly opravdu obrovští.
Zábavní park
Po obědě jsme se vydali do zábavního centra, kde jsme v tom ostrém slunce zamířili ihned do části aquaparku. Bylo zde plno skluzavek, tobogánů, stříkací vody a taky umělé řeky. Voda byla parádní a dost jsme ocenili schlazení organismu. Bylo zde ale docela málo lehátek a tak jsme si museli vždy sednout někam na lavičku.
Když už se blížil západ slunce vyrazili jsme na kolotoče. První jsme si vybrali bláznivý kolotoč, který se točil dokola a ještě jezdil po dráze sem a tam. Za mě to byl snad nejlepší zážitek na kolotoči v životě. Měl jsem fakt strach. Dále jsme šli na menší horskou dráhu, která byla taky dost šílená. No a těsně před západem slunce jsme šli na obrovské ruské kolo. Na tak velkém ruském kole jsem nikdy nebyl. Pak jsme ještě zašli do 5D kina, poté do světa plného akvárií a nakonec na nádhernou světelnou vodní show. Myslím, že toto byl jeden z těch dnů na ostrově Phu Quoc, který fakt stál za to. Sice to byla pěkná “komerčárna”, ale proč ne? I to patří do portfolia cestovatele, nebo ne?!
Nejdelší lanovka na světě
Pár dní před našim příjezdem byla na ostrově Phu Quoc otevřená nejdelší lanovka na světě přes moře. Udělali jsme si tedy celodenní výlet. Zpáteční jízda lanovkou stála na osobu 500 Kč. Zážitek to byl ale neskutečný. Lanovka vyjela z útesu a rychle stoupala vysoko nad místním přístavem. Měli jsme nádherný výhled na přímořskou vesničku a na moři kotvily stovky rybářských loděk. Pokračovala dále přes dva další ostrovy až na Pineapple Island. Kolem stanice lanovky bylo vše nově postaveno a působilo dojmem rezortu. Zarazily nás ale všudypřítomné vítací ruské hostesky. Asi to tady krutě ovládají Rusové. Okrasné dřevěné sochy havajského stylu kolem a muzikanti hrající indickou hudbu úplně zabili kulturu Vietnamu. A nebo je to možná jen další stupeň asijského multikulturního kontrastu. Po asi 100 metrech jsme došli k malému parkovišti, kde nás čekaly malé autobusy, které nás dovezly k pláži, kde byla restaurace. Pláž s lehátky byla pěkná a čistá. Lemovaly jí po celé délce krásné palmy. Leželi jsme zde pár hodin a pak se vrátili.
Autentická přímořská vesnice
Z lanovky jsem si těsně před výstupem všiml neskutečného života v přístavní vesnici na úplném jihu ostrova Phu Quoc. Věděl jsem, že tam udělám parádní fotografie místního života. Stačilo přesvědčit ostatní, aby tam se mnou zajeli. To se mi povedlo, ale při příjezdu k břehu moře, kde jsme zaparkovali, byl neskutečný smrad. Ostatní se netvářili příjemně, tak jsem zvolal “Dejte mi 10 minut!”.
Šel jsem po pláží, kde kotvily loďky. Rybáři opravovali své lodě, děti si hrály ve vodě, ženy se staraly o svá batolata. Bylo krásné světlo přes západem. Všichni se tu na mě usmívali a děti mě s nadšením zdravily.
Jedna paní na loďce, která mi ideálně svou siluetou pózovala, dokonce přijela zvědavě až k pláži a já jí poděkoval za její pózování.
Nakonec jsem ještě nafotil kluky hrající fotbal a ti přiběhli až ke mně a natahovali ruky. Všem jsem tedy podal ruku a rozloučil se.
Byl to úžasný fotografický zážitek. Díky fotoaparátu jsem se dostal k místu a k lidem, kde většina turistů nikdy nevkročí. Odvrátily by znechuceně zrak a šli by pryč. Já měl ale díky tomu neskutečnou příležitost navázat alespoň částečný kontakt s normálním životem přímořské vietnamské vesnice. Tak nějak si říkám, že čím více vidím tyto skromné lidi, kteří vyžijí s málem, tím více mám pocit, že i já sám nepotřebují k životu moc. Toto si určitě odnesu z Asie domů a možná mě to změní natolik, že budu daleko více skromnější než dnes. Na druhou stranu bych si ten drahý dron opravdu rád koupil. Možná potřebuji vidět ještě více, abych ten chtíč vlastnit materialistické hračky v sobě nadobro zničil. A nebo je to nakonec úplně jedno. Máme jeden život omezený časem. Tak proč se neustále hlídat, sebeřídit či omezovat? Proč mám v sobě soudce, který soudí, že bych měl být skromnější? Proč mám v sobě soudce, který soudí a hodnotí všechno, co udělám? Kdo je ten soudce? Jsem to já nebo to je nějaký sociální program zakořeněn v podstatě nás samotných?
Jaký je ostrov Phu Quoc
Ostrov jsme nakonec docela projeli. Našli jsme dokonce i ty hezčí pláže. Objevili jsme úžasný fotogenický lokální trh, kde jsem udělal působivou sérii fotografií, kterou najdete na mém instagramu. Ostrov Phu Quoc je ve stádiu růstu. Hodně se tu staví. Většina ostrova je ale stále zalesněná. Mohu nakonec říci, že ostrov Phu Quoc byl zajímavým zpestřením naší cesty Asii.
Ho Či Minovo Město - Hánoj - Ninh Binh
Z ostrova Phu Quoc jsme odletěli v pondělí ráno do Ho Či Minova Města, kde jsme si udělali krátkou prohlídku města.
Trochu jsme tápali, kam vlastně jít a tak se rozhádali. Po chvilce jsme se ale uklidnili a zvládli to. Ono cestovat ve čtyřech je totiž daleko více náchylnější na nedorozumění či neshody, než při cestování o samotě nebo ve dvou.
Navštívili jsme tedy Street Market, Tao Dan Park, Muzeum Války, kopii Notre Dame a Jade Emperor Pagoda, která byla pro mne nejzajímavější.
Jade Emperor Pagoda
Tento taoistický chrám byl postaven více jak před sto lety čínskou komunitou a nachází se v centru města. My k němu šli pešky asi dva kilometry a čekala nás skvělá atmosféra. Vůně tyčinek, mnoho místních a neobvyklý interiér chrámu plný podivných soch.
12 dní v oblasti Ninh Binh
Cesta do Ninh Binh trvala z Hánoje asi tři hodiny a stála 200 Kč na osobu. Asi to jde i za nižší cenu, ale my to rezervovali po půlnoci v hotele a byli rádi, že nám to vůbec zařídili. Ubytování jsme volili mimo město Ninh Binh, protože Hanka zjistila, že to tam není moc dobré a že je lepší být na okrajích města. Nakonec jsme ve vesničce Tam Coc. Hned za hotelem se vzhůru vypínají skalnaté homole a vesnička je docela poklidná. Dokonce i Vietnamci jsou zde milejší a usmívají se.
Výdaje a cashflow
Další dny plánujeme zvolnit tempo a více pracovat. Důvod je jasný - nedostatek financí. Čeká nás ještě skoro měsíc ve Vietnamu. Blížící se platba daní za daňové přiznání. Měsíční platba DPH. Přelet do Taiwanu. Pobyt v Taiwanu. Nákup velkého množství čajů. Přelet na Bali. Měsíční pobyt na Bali. A hlavně letenky zpět do Česka v půlce května. Možná to tak vypadá, ale z pohledu financí není naše cesta žádná pohádka. Výdaje jsou a budou vysoké. A abych řekl pravdu, neskutečně se těším na to, až budu v Česku a všechny výdaje budou zase minimální. Pokud bude nějaká příští půlroční cesta, budu muset na rezervu šetřit o něco déle. Člověk si to pak nemusí kazit počítáním a více si to užije. Nakonec moje oblíbené motto: “Peníze byly, jsou a budou, ale my už nebudeme”.
Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi ji prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.
Článek byl publikován: 28. 02. 2018
